Být matkou
Když jsem se vdávala, nenapadlo mě, že nebudeme moci mít s manželem děti. Po letech si říkám, že by se měl kněz při svatební přípravě ptát i na to, zda jsou snoubenci připraveni na tuto variantu.
Většina žen má touhu po mateřství v sobě zakódovanou. Co se mě týče, mám v sobě jizvu. Po většinu času je v klidu. Většinu slz nad tím, že nikdy nebudu tělesně matkou, jsem si už vyplakala. Ale párkrát do roka se jizva otevře a krvácí. Ale….
I mateřství má mnoho úskalí a mámy mohou zažít spoustu bolesti. Mojí tetě umřela dcera v 7 letech – přejelo ji auto. Známá přišla při autobusové nehodě rovnou o dvě děti. Některá ženy nesčetněkrát potratily. A pak jsou tu bolesti žen, jejichž děti žijí na okraji společnosti – fetují, byly ve vězení, mrhají životem. Však všichni známe písničku: „Slzy tví máme šedivý, stékají na polštář.“ Ta, která dala život v naději, že bude růst, kvést a přinese plody, vidí, jak se její dítě ničí, jak neumí žít. A to často i ti rodiče, kteří dali dětem maximum svého času i umu.
Apak jsou mámy, některé ani nejsou staré, o které děti nejeví zájem. Mám kamarádku, které dcera ani nenapíše smsku k narozeninám. Vídají se třeba jednou do roka. Máma, která 20 let dávala všechno, je teď nepotřebná. Je své dceři lhostejná. Tato bolest musí být strašná a jedinou cestou je ji zpracovat a žít si po svém – žít naplno jiné vztahy, dělat zajímavou práci, pěstovat koníčky. Ale věřím, že když jí kolegyně vyprávějí o vřelých vztazích se svými dcerami, že byly spolu třeba na nákupech nebo v cukrárně, že spolu jely k moři, nebo že jsou jako prima kamarádky, je to taky jako kdyby někdo opět rozrýval jizvu v jejím srdci.
Já jsem mámou – duchovní – mám ráda spoustu lidí a mnoho lidí má rádo mě. Mám přátele, kamarády, skvělé sourozence, neteře a synovce. Mám prostor přijmout do svého srdce vlastních dětí jiné lidi – a to je taky nádherný dar a úkol.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.