Dva kluci a dvě hodiny

Byla jsem včera u kamarádky, která čeká své páté dítě. Dva starší kluci jsou na táboře a já měla na hlídání dvouletého Pepíčka a čtyřletého Vítka. Eva si šla v klidu zaplavat do bazénu. Sbalili jsme dva míče, pití, vlhčené ubrousky a tradá na hřiště. 100m od domu si Pepíček usmyslel, že nikam nepůjde a sedl si na chodník. Po pár minutách se nám s Vítkem podařilo ho přesvědčit, aby šel s námi. Hlídání na atrakcích na hřiště je pro tetičku docela náročné. Nejdřív jsme si kopali s míčem, to jsem kupodivu docela zvládala.Pak jsem zkoušela házet na basketbalový koš. No,nic moc, ale pár přesných úderů se podařilo. Vítek potřebovala kakat, to jsme taky zvládli v pohodě. A pak přišly prolézačky, houpačky, skluzavka. Byl tam nějaký kluk Lukášek a ač mu bylo tak 6-7 let, nemluvil, jen vydával skřeky. Musela jsem Vítkovi vysvětlit, že je asi nemocný. Další maminky tam byly s kluky velkým a s prťaky, tak  1,5 roku. Tak už vás, holky, zase chápu, jaké to je: dávat pozor na ty mrňouse, aby nespadli, někam si nestrčili ruku, zvládnout obdivovat ty starší, jak jsou skvělí, když na horolezecké stěně vylezli, až nahoru. Vysvětlovat, že na skluzavce se nepředbíhá a nenajíždí nikomu na záda. Jsem ráda, že jsem zvládla nebýt příliš úzkostlivá. Kluci jsou pružní a zvládnou toho habakuk. Po příchodu domů jsme se nasvačili, Pepi spustil řev, protože se  mu zalíbil Vítkův talířek, ale ustáli  jsme to. Ale vidět ve dveřícíh spokojenou Evu bylo nade vše a ještě jsem dostala s sebou buchtu pro Jendu k snídani. Ale, mamky, máte můj neskonalý obdiv.Když ještě připočítám bolavá záda, tak je to jako těžká práce dřevorubce v lese. Drže se, myslím na vás.