Pěší putování

KVĚTNOVÁ PĚŠÍ POUŤ

Manžel má rád pěší turistiku, já se také ráda courám jarní přírodou a v dubnu neteř Magdaléna oslavila 18. narozeniny. Jak i ona sama říká, největším dárkem dnes je, když někomu věnujete svůj čas. Tak jsme Madlu pozvali na naše putování. S pohybem problém nemá, protože závodně jezdí na kolečkových bruslích. Trasu naší cesty vymýšlel manžel Jenda. Řeklo by se, proč chodit v Polabí, ale ono to bylo náramně zajímavé. Máme zkušenost, že my lidé jsme většinou stádní tipy, tak se všichni derou na Sněžku, jedzí na Šumavu a na další profláklá místo, ale toulat se Polabím jen tak někoho nenapadne. takže, chcete-li být v přírodě sami, najděte si něco odlehlého. Manžel si vezme k studiu mapy, internet a knižní turistické průvodce. Když se ještě vydaří počasí jako letos, je pouť zážitkem, na který se nezapomíná.

so 5.5. Vyrazili jsme z Peček, které leží na trati Praha - Kolín. Navštívili jsme kubistický evangelický kostel. Je to unikát a málokdo o něm ví. Sympatická paní Zdeňka nás provedla. Dozvěděli jsme se, že aktivních evangeliků je v Pečkách šest. Brzy přibudou další dva, protože paní čeká dvojčata.:-). Pečkám se říká "rudé", žije zde hodně komunistů. Nechtěla jsem manželovi věřit, že půjdeme na Pičhoru, myslela jsem, že si ze mně utahuje, ale skutečně. V okolí Kouřimi je jedno z nejstarších osídlení v Čechách. Nadchl nás renesanční zámek Radim, který je postaven v renesančím slohu, a pan majitel, kmet, nás sám provedl. Zámek postupně vybavuje stylovým nábytkem. Syn mu řekl: "Táto, že si raději nekoupíš auto. V tomhle se nesvezeš." Tak mi došlo, že aby vzniklo něco opravdu cenného, člověk musí být trochu blázen. Mohli jsme si dokonce sednout na renesanční židle. Trasa dále vedla přes Chroustov a Vrbčany do Plaňan. Slunce pálilo, tak jsme znaveně usedli na lavičku na vlakové zastávce a dojeli do Kouřimi. Ubytovali jsme se v příjemném penzionu

U patrona a pak šli do restaurace U lva zapít Madlenčinu plnoletost.

11km, 15 500 kroků

ne 6.5.

Ráno jsme si prohlédli starobylou Kouřim. Má obrovské náměstí, na první pohled vás upoutá věž a gotický chrám sv. Štěpána. Hradby byly dokonce prohlášeny národní kulturní památkou. Z několika bran se dochovala Pražská. Kouřim má krásný park a upravené domky. Vlakem jsme dojeli do Plaňan, abychom navázali na včerejší putování. Prohlídli jsme si hřbitovní kostel. Člověka zarazí, že takové malé město má vlastně dva poměrně velké kostely. Věřících je ovšem poskrovnu. Komunistům se ve středních Čechách podařilo potlačit víru. Trasa vedla přes Žabonosy (tady mi to nedalo a poslala jsem pozdrav salesiánům do Žabovřesk). Na informační tabuli jsme se dočetli, že jméno obce je odvozeno od toho, že se lidé z okolních vesnic opravdu smáli, že lidé mají nosy jako žáby. V Zalešanech jsme si odpočinuli na lavičce - dále po cyklostezce do Miškovic a Klášterní Skalice. Tam je torzo kláštera a vypráví se legenda o cisterciáckých mniších, kteří byli po husitských válkách upáleni. Došli jsme do Staré Kouřimi a prošli si NS. Podle pověstí zde žili staří Slované. Když přišel praotec Čech na Říp a už se tam všichni nemohli vejít, šel bratr Lech na Kouřimsko a tam se usídlil. Protože měl ale toulavé boty, došel až do Polska na území dnešního Lašska. Na tabulích NS mi vadí, když je tam příliš mnoho textu. To potom samozřejmě skoro nikdo nečte. Co jsme si ale všichni zapamatovali, že staří Slované pili vodu, ovšem více jim chutnalo pivo a medovina:-)

17, 5km, 25 500 kroků, 4.10h chůze

po 7.5. Tentokrát jsme vyrazili přímo z Kouřimi po modré turistické značce. Trasa. Kouřim - Toušice - Doubravčany - Hryzely - Církvice - Vavřinec - Chmeliště - Uhlířské Janovice. Na jarním putování jsou nádherné pestrobarevné květiny, různé odstíny zelené na stromech i travách. Také je kouzelné zaposlouchat se do zpěvu ptáků. Poprvé mě zamrzelo, že nevím, jak který zpívá. A ty vůně, někdy i puchy tedy - vůně prohřátého borového lesa, zápach hnoje, podivný pach rozvetlého hlohu, vůně fialek, rozteklé smůly, rozmanité vůně z kuchyně restaurace nebo pach bezínu. Když člověk putuje a nemusí pospíchat, tak prostě víc JE. Pomodlily jsme se s Madlou desátek, občas zanotovaly nějakou Svěrákovku či přesvědčily strýce, že už je opravdu čas na svačinu. V Hryzelích u rybníka jsem dostala záchvat smích, myslím, že už z únavy a J. se za mě styděl. Ve Vavřinci jsme si koupili lahváče u Vietnamců a přišli nám k duhu. Jan porozprávěl s místnimi muži. V Janovicích jsme si opravdu pochutnali na kutnohorské dvanácce. Pak přišla nostalgická chvilka, když jsem J. a M. ukazovala svoje SOU spojů v Kolíně a internát. Vše se oprávě opravuje. Spali jsme u Dvořáků v Sendražicích. Tam jsem chodívala na návštěvy, když jsem byla na SŠ. Stále jsou mile upovídaní a pohostinní. Jejich Filip má 6 dětí, tak se jako babi a děda věru nenudí.

21km, 29 500 kroků, 5.15h

út 8.5.

Začali jsme putování v Uhlířských Janovicích u kostela sv. Aloise. Je tam též starý románský hřbitovní kostel a moderní pastorační centrum fokolarínů. Cesta k poutnímu místu v Sudějově je moc hezká. Barokní kostel sv. Anny byl pod lešením, kaplička už září novotou. V ní vyvěrá bohatý pramen a lidé z okolí si sem jezdí s kanystry pro vodu, která má kvality kojenecké vody. Je to pochopitelné, že je tu plno, ale není tudíž možné se zde v klidu modlit a rozjímat. Nevadí. Papírek s úmysly modliteb, které jsem nesla v srdci, jsem zahrabala do kamínků. Nabrali jsme si vodu do láhví, vyfotili se, pomodlili Otče náš a poučili se, že kardinál Vlk místo Sudějov jmenoval poutním místem pražské arcidiecéze. Podle legendy tu byl uzdraven chlapec, který měl problémy se zrakem. Kéž by se uzdravily i oči mého muže! Ze Sudějova jsme ještě pokračovali na vlak do Zbraslavic. Přiznám se, že jsem už dožužlávala. Od začátku cesty mě bolelo pravé chodilo, na vnější straně mám asi zánět. Zavřená hospoda nás nepotěšila, naštěstí v obci byla ještě jedna s pestrým jídelníčkem a chladným pivem. Vzpmínali jsme na Uršulu Klukovou, která v jednom pořadu v rozhlase říkala, že má ráda pivo. Nejprve polkne na sucho, pak pozoruje tu kapku, jak teče po půllitru a teprve poté okusí. A teď to teče tou trubkou:-) Madle jsme povyprávěli, jak naše kamarádka šla na pěší výlet a setkali se tam a nějakou dospívající mládeží. Jeden naštvaný kluk kopl do rozcestníku a zařval: "Zk.....j výlet, za.....ná příroda." Tak, to bylo takové naše heslo.

16km, 22 500 kroků, 3.45

Díky, Pane, za zdravé nohy, vidoucí oči a milé společenství.