Malé děti a staří rodiče

Byla jsem o víkendu u svých starých rodičů. Nemají to lehké. My, všechny tři děti, jsme se odstěhovaly poměrně daleko. To znamená, že nemůžeme přijet na návštěvu na dvě hodiny jako se ve Studenci běžně lidé navštěvují. Když jsme u našich (83 a 79 let) déle, narušujeme jejich klid. Jakmile už je to delší dobu, kdy nepřijedeme, je jim smutno. Copak můj muž a já, tam je to v pohodě. Jsme dospělí, nehádáme se. Ale když přijede bráška s malými dětmi, tak je to opravdu náročné.

          Je jasné, že malé děti pláčou, běhají a já nevím, co ještě. Staří lidé zase chtějí svůj klid. Mají dojem, že brácha se ženou děti vedou příliš liberálně. Ale copak dávat dítěti na zadek má ten správný efekt? Vždycky a u každého dítěte? No, a já, tetka, jsem jak mezi dvěma mlýnskými kameny. Snažím se mít s rodiči trpělivost, ale zároveň vím, že když je malé dítě hladové či špatně vyspalé, tak je prostě protivné a nemůže za to. Tatínek se už čím dál hůř ovládá. Asi jsem si doteď dostatečně neuvědomovala, že stáří nenese s sebou pouze chátrání těla, ale zhoršuje se i psychika.

           Jednu pozitivní věc ale vidím. Dlouho jsem se bála, jak ponesu smrt svých rodičů. Bylo to pro mě jako strašák. Ale teď už chápu, že přijde čas, kdy je člověk "sytý dnů". Umírají mu vrstevníci, modernímu světu přestává rozumět a život ho nebaví. A pak si přeje umří, pak je srmt přirozenou součástí život, i když bolest z odloučení tu bude vždycky.

         Přátele moji, pěstujme ctnost trpělivost. Ne nadarmo je od slova "trpět".