chtěla bych se dělit o to, na co jsem přišla nebo o to, co je pro mě vzácné

Co mi dala psychoterapie

10. 4. 2015 20:41
Rubrika: zamyšlení

Co mi dala psychoterapie

Minulý týden jsem po třech a půl letech skončila individuální psychoterapii. Kdo si to vůbec neumí představit, tak jsou to hodinová sezení s psychoterapeutem, kde probíráte různá témata, věci a záležitosti, které vás trápí, se kterými si nevíte rady. Chvíli trvá, než člověk pochopí, že mu terapeut neřekne jasně a přesně, co má a nemá dělat. Spíš ho směruje. Začala jsem na terapii chodit, když se u mě objevily deprese a následně mánie. Teď je na čase si trochu shrnout, co mi přinesla, co jsem se naučila. Musím upřímně říct, že bych ji přála prožít každému. Každý člověk má nějaké problémy a občas sám sobě nerozumí. Proto mě nedávno polekalo, když kamarádka napsala: "Já ji nepotřebuju." No, někdy je v tom nevědomost, jindy pýcha.

Psychoterapie mě naučila NESROVNÁVAT SE S DRUHÝMI. Člověk by chtěl být chytřejší, štíhlejší, pořádnější, tišší, bohatší a já nevím, co ještě a má tendence říkat. "Jó, kdybych byl to a to, tam a tam." Blbost. Každý jsme originál, máme jiné dary a jiné limity. Je třeba sám sebe poznat, přijmout se a pak dary rozvíjet a limity respektovat. Nejde o to nepracovat na sobě, ale nechtít být někým jiným, než jsem a než mě zamýšlel Bůh.

Pak jsem také pochopila, že dobrý terapeut nemusí být věřící. Ano, budou oblasti, kde vás úplně nepochopí, ale může nabídnout svůj pohled. Já, která jsem prožila náboženské bludy, jsem potřebovala uzemnit, být víc při zemi, učit se ovládat emoce.

Jako velmi důležité bylo pro mě zjištění, že kořeny mých problémů jsou mnohdy někde jinde, než kde bych je hledala. Za vaším přejídáním nebo častými zamilovanostmi může být nedostatek lásky, cítíte se málo milováni a potřebujete tu nádrž naplnit. I příliš přísná katolická výchova může zanechat neblahé stopy třeba ve formě falešných výčitek svědomí, přílišné nerohodnosti.

Naučila jsem se (a nejsem zdaleka u konce), že láska k sobě samé není hříchem. Je to něco, co je třeba rozvíjet. Odnaučuju se spasitelskému komplexu, nejsem taky od toho, abych zachránila svět.

Měly jsem si položit otázku: "Co vlastně chci?" Terapeutka si všimla, že často používám věty "musím", "měla bych" a chybí tam místo pro "chci". To bylo nesmírně osvobozující.

S terapeutem můžete mluvit o tématech, která jsou velmi citlivá, o kterých se třeba stydíte mluvit s kýmkoli jiným. A není nad to slyšet: "Vybudovaly jsme si spolu vztah, kdybyste potřebovala, víte, že u mě máte dveře otevřené."

10.4.2015

 

 

Sdílet

Komentáře

slachmánek Abych to doplnil: Někteří mí přátelé jsou odborníci. Proto jsem tak vděčný, protože ne každý má takové možnosti.

Krasnazena Takto ano, slachmánku:-)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková