Psychoterapie

2.října 2013

Prožívám čtvrtý týden pobytu na psychiatrii. Pobyt na psychoterapeutickém oddělení je proti pobývání na akutní psychiatrii procházkou růžovou zahradou. Zatímco "na akutku" je to špitál a blázinec, na psychoterapii něco mezi internátem a skautským táborem či co. Určitě mají všechny počiny nějaký význam, ale někdy zdá se mi mírně ukryt.

Jak vypadá můj den? V 6.30 je budíček a musím říct, že je to vůbec nejtěžší část dne: odhrnout tu deku, doputovat k umyvadlu a převléknout se do trička. Jako kdyby odložení noční košile zázrační dopad - skončila noc, je tu den. Většinu života jsem byla skřivanem, tak je pro mě těžké přijmout, že kvůli lékům a ubývajícímu světlu se mi z postele leze tak těžce. Ono se tu tu s rozcvičkou stejně nepřehání. Někdo cvičit nechce, jiný nemůže, tak tam s jednou Evou plácáme rukama a nohama skoro samy. Pak nám terapeut třeba čte aforismy. Dnes jsem si zapamatovala tento: "Dědina, kde není hospoda, si ani nezaslouží být na mapě." Ten by se určitě líbil Jendovi.

Strava je pestrá, ne vždy je to úžasné, ale užívám si čerstvé rohlíky. Doma míváme i několik dní starý chleba a pro čerstvé rohlíky rozhodně ráno nikdo nechodí.

V 8h zasednou všichni pacienti i personál do místnosti, kde se dozvíme o programu dne, přivítáme nové klienty, oslavíme svátky. Na pokojích bydlíme většinou po třech. Pokud potřebujeme, tak můžeme požádat o rozhovor s lékařem. Základem léčby jsou léky a terapie. V arteterapii malujeme a vyrábíme. Často člověk obrazem vyjádří i něco ze svého nitra, co ho nějak "prozradí". Při skupinových terapiích probíráme naše problémy. Někdy mají druzí problémy podobné a už se v životě třeba dostali dál než my. Jsou dva takové přístupy:některým lidem se uleví, když vidí a slyší, že jsou na to druzí hůř a jiných se utrpení druhých tolik dotýká, že se jim osobně přitíží.

Na šestitýdenním pobytu jsem tu byla před dvěma a půl lety a právě tak jako Eva jsem si myslela, že se už sem nikdy nevrátím. Pak jsou tu ale pacienti, třeba se schizofrenií, kteří se vrací pravidelně a rádi, protože se jim tu uleví. Lidé, kteří žijí sami, mají tady podpůrnou skupinu. Co se týče diagnóz, to si říkáme jenom na skupině. Psychické nemoci jsou obtížně zachytitelné. Neexistuje žádný úzkostiultrazvuk, depresogram. Psychiatrie ale naštěstí udělala za poslední roky velký pokrok - existují nejrůznější léky a je třeba "namíchat" správný koktejl pro různé lidi. Ani lidé se stejnou diagnózou neužívají stejné medikamenty. Antidepresiva a podobné léky bohužel nezabírají jako ibalgin, který se do půlhodiny rozpustí do krve, a člověku se uleví. Jejích nástup trvá týdny.

Když na psychiatrii někdo řekne, že je mu špatně, pak ho nebolí ani v krku ani břicho, ale má úzkosti, deprese, nechce se mu žít.

S čím bojuju já osobně (a nejsem) sama, je schopnost být slabá. Připustit, že nemám sama sebe hodnotit podle toho, kolik jsem toho uklidila, uvařila, kolik lidí potěšila. Učit se "svatému sobectví". Unést to, že je pořád hodně lidí, kteří moji nemoc nepochopí. Někteří ji zaměňují s leností, jiní dokonce řeknou, ať si nevymýšlíme žádné "píč......". Deprese je potvora také v tom, že se mnohdy vrazí do některé části těla. Já ji např. mám na hrudi.Sevře mně u srdce a je-li silnější, dokonce mám pocit jako by mé vnitřnosti trhala na kusy. Ptá se, li-mě někdo, co mi vlastně je, odpovídám: "Představ si svůj strach, úzkost a znásob to pěti." Tak nějak mi je. A sebevědomí mám na bodě nula. Jiným deprese "somatizuje" - bolí je hlava, záda, celé tělo a žádná organická příčina se nenajde. Někdo nemůže vůbec jíst.

Psychiatři a psychologové spolupracují společně, já volávám na pomoc ještě kněze a přátele na modlitbu. Moc těžké totiž je, když já teď nejsem ani schopná chodit do kostela. Rozklepu se tam, a padá na mě tíseň. Tohle nikdo zdravý nepochopí. Bohu díky můj zpovědník. Jak se vyhrabat z toho, když jsem měla náboženské bludy........