chtěla bych se dělit o to, na co jsem přišla nebo o to, co je pro mě vzácné

Seberealizace nebo pokora

14. 3. 2012 14:38
Rubrika: zamyšlení

 

 

Seberealizace či pokora?

 

Nedávno jsem četla knížku O líné babičce. Byla jsem z ní nadšená. Ta babička Milada si na stará kolena plnila své sny. Řekla si, že nebude svůj důchod trávit jen tím, aby hlídala vnoučata, pekla, vyvářela a uklízela, ale plnila si přání, na která zamlada neměla buď čas nebo peníze .- projela se superrychlým autem, letěla balónem či zdolala osmitisícovku. A mně se tenhle přístup moc líbí. Ovšem moje maminka (babička šesti vnoučat) to má jinak - ta se právě obětuje pro svoje děti a vnoučata. Tak si říkám: je to špatně, když si člověk chce plnit sny? Je to od té babičky sobecké? Není to náhadou svobodné rozhodnutí, jestli člověk (je-li zdráv a schopen) stráví své stáří péčí o druhé nebo plněním snů? Obojí dohromady myslím úplně naplno dělat nejde. Ale tyhle varianty se mi jeví rovnocenné. Pak je ještě další možnost - strávit důchod objížděním supermarketů, čučením na televizi, hudráním a pomlouváním. Ale o tom tu řeč není.

 

Nejsem v důchodu a ještě dlouho nebudu, ale plnit sny si chci. Je to špatně, když místo abych poslala třeba pět tisích na dobročinné účely, tak jedu na hezkou dovolenou? Kde jsou ty hranice? Proč mám pořád nějaké výčitky, když si užívám, vychutnávám? Já vám nevím, ale pozoruju takovou zvláštní věc: není to problém jen můj, ale více nás katoliček, které jsme byly ve víře vychovány. Bylo nám vštípeno, že nejdůležitější je se obětovat, sloužit druhým do roztrhání těla a pro sebe radši nic nechtít, po ničem netoužit, nic nečekat. Velmi si cením těch, kteří ve službě druhým našli smysl života, kteří dokážou být veselými dárci. Ale není oslavou Boží i to, že cestuju, studuju, poznávám, vnímám, vychutnávám? Že sám sobě dopřeju něco z krás světa, z dober života? Proč já si musím v hlavě odůvodňovat každou návštěvu kadeřníka a nákup nového oblečení? Jsem v tom zkrátka nesvobodná. Ale já chci být šťastná! To přece nemůžebýt špatně, když si člověk rád vychutnává dobrá jídla, rád cestuje, rád se hezky obléká, umí se prosadit. Jsem trochu rebelka a nikdy se mi nelíbili takoví ti "nemasní, neslaní" křesťané, kteří jen chodí do kostela, postí se, bojí se, aby je to či tamto neznesvětilo. Oblečení přece stačí ze sekáče, jíst budeme skromě celý rok, světské knihy a filmy nás nezajímají, posloucháme jenom Proglas a díváme se na Noe, čteme jen Katolický týdeník a Světlo. Tohle ne! Vím, jak moc se mi líbil citát "Slávou Boží je žijící člověk." Člověk žijící, ne umírající, ne nějaký nedomrlý.

 

Chtěla bych být šťastná a zíroveň dělat druhými šťastný. Nebude to zase otázky umírněnosti? Vyváženosti?

 

 

 

Sdílet

Komentáře

Marie Kuříková (Marijanka) O jé Lidu, mluvíš mi z duše. Myslím, že to je celoživotní boj.
Knihkupectví obcházím zdaleka, protože občas neodolám, a pak si nadávám, že jsem si tu knihu mohla půjčit. Nebo CD atd....

organo Mnohé jsme byly vychovány jednak ve víře a jednak také v tom držet se tzv. při zemi. Ono to někde ani jinak nešlo - žilo se z "ruky do huby", z jednoho platu, s prarodiči, kteří nepobírali téměř žádný důchod. Pamatuji si na maminčina slova, která nám říkala: "nemusíte mít všechno, nemusíte být jako ostatní". A člověk to do sebe nasaje, i když se proti tomu třeba v nitru kdysi bouřil.
A dnes, když už bychom si mohly nějaký ten sen splnit, tak máme výčitky svědomí...Ale asi už jiné nebudeme? Nebo jo :-) ?

Krasnazena Organo - já už jsem jiná. Bez výčitek si dopřeju pedikúru, masáž či kadeřníka. A taky chci být hezká pro svého muže i pro jiné lidi. Bez vyzývavosti, ale v radosti, že mi to sluší.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková