Povánoční rozjímání

Povánoční rozjímání

Zase je to tady. To zvláštní rozpoložení, ten zmatek. Ta podivná nenaplněnost. Jak to? Musím říct, že v tom nejsem sama. Přišel mail od kamarádky a ta to prožívá podobně.

            V koledě Nesem vám noviny se zpívá: „Nesem vám noviny, poslouchejte, z betlémské krajiny, pozor dejte! Slyšte je pilně a neomylně, rozjímejte.“ A to právě to jádro pudla. Kdo je schopen o Vánocích rozjímat???

            Pokusila jsem si v sobě ten podivný neklid a zmatenost pojmenovat – všechny krásné věci, které se k Vánocům přidružily, mi událost narození Krista nikoliv podtrhují, ale zastiňují. O těch několika vánočních dnech toho chceme stihnout hodně – výzdobu domu, přípravu jídla, spoustu návštěv, zpívání koled, jeden koncert, druhý koncert a já nevím, co ještě. Už se mi to ozývá asi třetí rok a nemůže to být jen jakési rozčarování, jakási moje neschopnost radovat se z hezkých vztahů, z pohody, dobrého jídla. Je to takový řekla bych „boží neklid.“ Jako kdybych slyšela – takhle to nedělej, zkus ty Vánoce prožít tak, jak to cítíš, jak to potřebuješ. Jednou opravdu poruším všechny tradice, všechny opustím, i když si budou možná ťukat na čelo, a pojedu do kláštera.

            Každý rok přece musím na návštěvu k téhle tetě. Co by tomu řekli sourozenci, kdybych jim nekoupila dárky a peníze dala těm, kdo to skutečně potřebují? Co kdybych místo toho množství jídla, které se prostě musí sníst, když už se napeklo a navařilo, přišla do nějaké chudé stáje jen s kouskem chleba a zůstala tam v údivu stát nad malým dítětem a četla si vánoční poselství.

            Dobré jídlo mi moc chutná, ale vždyť my ho už máme pořád! Dřív jsem měla šunku jednou za měsíc, teď si ji můžu koupit denně. Koledy jsou kouzelné, ale mně už se nějak „přezpívaly“ – všichni ti pastuškové, co jedli kaši z hrnka, prostě nemůžu, už nemůžu. Návštěva střídá návštěvu a já už nejsem schopná všem naslouchat, všechno vyslechnuté zpracovat. Chlebíčky, cukroví, fernet – pálí mě žáha a je mi „blivno“. Opravdu to člověk musí vydržet, protože se TO TAK MÁ??? Všechny pochoutky, dárky, setkání, stromeček, koledy, jsou krásným doplňkem. Ale na čem mají viset, co mají doplňovat, když mi to podstatné uniká? Letos jsem přijela z oslavy Vánoc u rodičů a brečela z psychické vyčerpanosti. S tolika lidmi sedím, jím a povídám a na Něj už nějak nezbude čas. Dopřát si čas postát či posedět u jeslí.

            JAK VE MNĚ MŮŽEŠ KONAT SVOJE DÍLO? JAK SE VE MNĚ MŮŽEŠ NARODIT, KDYŽ JSEM UŽ PREPLNĚNÁ? P.Kalita o tom kázal. Betlém v překladu znamená Dům chleba. A když nejsem hladová, proč bych chodila do Betléma? Proč bych hledala narozeného Krista, když nestíhám. Jako kdyby ani u mě nebylo pro tebe místo. Všechno ve mně řve, že už to takhle nechci.

            Často se těším na normální všední dny, kdy všechno bude mít svůj řád a já budu mít zase svůj prostor pomodlit se ráno při svitu svíčky.

            Pane, prosím tě, vyprázdni mě, pro sebe. Dej mi odvahu prožít jednou takové Vánoce, ke kterým mě voláš. Pomoz mi žít střídmě i o Vánocích, dej mi touhu hladovět po Tobě. Budeš-li ve mně Ty, i jiní lidé pak najdou v mém srdci své místo. Nebudu chtít zuřivě se všemi být, všechno přečíst, všechno vidět, ani všechno sníst..........