chtěla bych se dělit o to, na co jsem přišla nebo o to, co je pro mě vzácné

Denní boje

29. 12. 2011 13:13
Rubrika: zamyšlení

Denní boje

 

Když jsem tak přemýšlela o přání pokojných Vánoc nebo vůbec pokojných dní, napadlo mě, že toho opravdového hlubokého pokoje moc nezažívám.

            Každý asi máme ty denní boje trochu jiné, ale některé jsou jistě stejné či podobné. Pro mnohé z nás je prvním bojem už ranní vstávání – dát na zem jednu nohu, otevřít zalepená víčka, postavit vodu na čaj, vykřesat úsměv pro své nejbližší. Tohle by mi ještě docela šlo neb jsem skřivan.

            Mezi mé dennodenní boje ale patří umírněnost v jídle. Jakpak by asi obstáli lidé z chudých zemí, kdyby se na ně ze všech stran valili reklamy tu na čokoládu, tu na sušenčičky, na kávičku, klobásky? Je pár lidí imunních – jedí tehdy, když mají hlad. A kupodivu jsou i tací, kterým je skoro jedno CO jedí. To se mě netýká – denní boj, často prohraný. A o Vánocích je to záběr obrovský. V Čechách zejména maminky, ale i tetičky a babičky dávají svou lásku najevo tím, že vás hostí. Upřímně mě pobavilo, když jsme byli na návštěvě u tety. Donesla na stůl obložené mísy, nabídla kávu. Když jsme přišli z návštěvy domů, zazvonil mobil. Teta celá vylekaná povídá: „Lidu, vždyť já jsem vám zapomněla nabídnout cukroví! A to jsem ho měla v předsíni na tácku! Snad mě nepomluvíte.“ Tak jsem tetě odvětila, že hned obejdu celou ves a nenechám na ní niť suchou:-)))))))).

            Dalším zápasem, který téměř denně podstupuji, je, abych se hýbala. Snažím se chodit pěšky do práce. Je to půl hodiny chůze. Ale tu mě napadne, že mám těžkou tašku, tu potřebuju někde něco koupit. Ale taky kupodivu většinou v boji vítězím. A těch nápadů, proč nemůžu jít na pondělní cvičení. To pak bojuje duše s tělem: „Ne, ne, Ludmilo, žadné vymejšlení, jde se.“

            Pak je třeba donutit se k domácím pracím, v mém případě je nejtěžší dokopat se k žehlení. A také třídění písemností, úklid skříní – pořád to má čas. K výletům mě přesvědčí můj hodný muž a díky němu mi ještě nohy (jako mnoha mým bližním i vzdálenějším) nezakrňují.

            A pak se rozhodnu odpočívat – naplno, a ejhle! Hlava šrotuje – bylo by třeba udělat tohle, tamto, tomu zavolat, toho navštívit. A tak nakonec musím bojovat i o to, abych uměla odpočívat, abych si to dopřála. Málokdy zažiju hluboký pokoj, klid, spočinutí – někdy se to podaří při modlitbě, alespoň na chvilku, někdy v lese, někdy v sauně. Hlava vypnout nejde. Bohu díky, že na chvíli zapomeneme alespoň ve spánku.

            Vzdávat to nebudu – připravím zbraně do nového roku – všechna ta děla, pušky, pistole, nožíky:-) Opravdu se nenechám tím svým „bratrem oslem“ ovládnout. Jsem ráda, že ho mám, i když je prostorově poněkud výraznější, než bych ráda. Ale bude se muset naučit poslouchat, filuta jeden, aby srdce a hlava měly navrch nad žaludkem. A nohy vítězily nad gaučem. DO BOJE!!!

Zobrazeno 1002×

Komentáře

růžetrnitá

Do boje? S kým? Sám proti sobě? Ale ne.
Máme milovat nejen ostatní, ale i sebe - správně.
Jak to je? Na to znám jen jednoho učitele, ale je třeba pravidelně naslouchat Lidu.
Bůh v modlitbě, to není jen otřepaná fráze.
Ztišit se, odevzdat každou věc, každičký boj i pokušení a přijmout pokoj. On ve mně, On se mnou umí správně žít...

V modlitbě Iva

Gillette

je vidět, že každej člověk bojuje s něčím jiným. mě dnes například celý den píchala pýcha, toho se taky člověk těžko zbavuje .-) a taky je vidět, že věci, co nás štvou na ostatních, můžou vždycky vadit i jim samotným .-)

Krasnazena

Ivo, děkuju. Já to neberu jako něco strašného, ale prostě vnímám, že ta lidská zralost a život vůbec nejsou zadarmo.

růžetrnitá

Lidu, taky děkuju. Znám, to o čem píšeš z osobní zkušenosti velmi dobře.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková