chtěla bych se dělit o to, na co jsem přišla nebo o to, co je pro mě vzácné

O vyčuhování

22. 4. 2011 15:52
Rubrika: zamyšlení

O vyčuhování

 

Jak se tak pozoruju, našla jsem na sobě jeden docela zajímavý rys – VYČUHUJU.

A to už dlouho a ve všeličems. Když jsem byla malá, tak jsem se dobře učila a už tím člověk vyčuhuje. Nebyla jsem dobrá v tělocviku, zvláště v běhu na dlouhé tratě to byla katastrofa. Před ohlášenou patnáctistovkou jsem špatně spala. Skončila jsem většinou předposlední a celý den zůstala rudá jako rak. Za mnou bývala už jen Jana Dejmková, která byla možná o malinko tlustší než já….Chodili jsme do kostela, ale to jsme byli ve třídě asi čtyři, tak to vyčuhování ještě nebylo tak strašné. Zvládala jsme kostel i pionýrské schůzky. Další vybočování v podobě nechození do Pionýra bych už asi nezvládla.

            Pak přišla střední škola a to teprve bylo „maso“. Nyní po více než dvaceti letech od maturity jsem si to shrnula a pojmenovala takto: BYLA JSEM PREMIANTKA, KATOLIČKA, CHODILA JSEM DO HOUSLÍ A JMENOVALA SE JEBAVÁ. Všechny tyto charakteristiky – každá zvlášť – by už člověka předurčovali k tomu, aby se stal outsiderem nebo aspoň človíčkem podivným, s nímž si neradno něco začínat.

            To, že jsem vyčnívala, co se prospěchu týče prospěchu, jsem si trochu způsobila sama. Neměla jsem s vyznamenáním ze základky chodit na učiliště, byť bylo s maturitou. Že jsem katolička odmalička, která se v dospělém životě rozhodla pro víru sama, na to jsem hrdá. I když i v tomto směru prožívám radosti i bolesti. A v pohanských středních či západních Čechách i díky tomu jsem trošku exotem. Když je někdo na učilišti a studuje ještě druhý cyklus hudební školy a ještě k tomu housle, tak si tedy užije.! Toho posmívání, uf. Dneska jsem ráda. Sice moc necvičím, ale housle popadnu a umím vyloudit docela hezké tóny a melodie. A díky houslím jsem se lehce naučila sama na kytaru, a to byl a je mezi mládeží nástroj docela ceněný. Teď už jsem hrdá i na ty housle! No kdopak na ně umí kromě hráčů v orchestru či učitelů hudebních škol? A moje příjmení? Už by mi to mohlo být jedno, protože jsem šťastně vdaná. V naší rodné vsi bylo Jebavých víc a nikdo se nám nikdy nesmál, to zase až na střední. Já jako děvče hloubavé jsem sáhla po Jungmannově Slovníku naučném a dozvěděla se pravdu: jebat = nadávat, přeneseně pohlavně obcovat. Tak jsem v tom měla jasno… Ale ono je v Čechách i dost Šoustalů a jiných podivných příjmení.

            Teď jsem dospělá, je mi čtyřicet a vyčuhuju vesele dál. Většina lidí se stydí vystupovat na veřejnosti, já se na to těším, mnozí milují metal a na skupinu Kabát bylo v karlovarské aréně kolem 8 tisíc posluchačů. To já raději chodím na komorní setkávání se svým Antonínem. Tedy Dvořákem, aby bylo jasno. Je tam většinou i pár dalších fanynek. Manžel na něj nežárlí, protože Toník už je na věčnosti a mně je s ním krásněJ Vyčuhuju tím, že jsem katolička a to asi ani nebudu rozebírat, to by bylo na nový fejeton. Nemám žádného milence, žiju s jedním mužem 14 let. Pěstujeme pěší turistiku a to je pro mnoho lidí sport málo adrenalinový. Tak na těch našich značených i neznačených cestách taky není narváno jako třeba v Tescu. A liším se i tím, že nemáme děti. Zase podivně nezařaditelná – ani máma, ani řeholnice, zvláštní druh, který hledá jak užitečně a spokojeně žít.

            Nedávno mi psychoterapeutka řekla nádhernou osvobozující větu: „Tak se na to už vykašlete a prostě vyčuhujte, no?

 

Ludmila Křivancová

Zobrazeno 2387×

Komentáře

Jájinka

Ježíš má tyhle vyčuhovací lidičky velmi rád:).Chce to totiž odvahu a tím se myslím formuje lidská povaha. Obdivuju tyhle lidičky :)

Krasnazena

Někde je to vyčuhování příjemné, ale občas by člověk taky rád zapadl.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková