Svátos smíření

Svátost míření – nutnost nebo dar?

Zpovídám se už od 7 let, celkem pravidelně. Začalo to tak, že jsem si hříchy poctivě vypisovala a pak jsme si se stejně starou kamarádkou Lídou špitaly: Kolik máš hříchů? „Já pět, hm to já šest.“  Náš starý pan farář dával stále stejná pokání – za méně hříchů Otčenáš a Zdrávas, za více Otčenáš a tři ZdrávasyJ

Pomalu jsme dospívali. Poznala jsem dobré kněze, zažila první duchovní obnovy, zvykla si „rozmazleně“ zpovídat se na faře v křesle. Přišly i zpovědi zlomové – to když se kněze nebál nalít mi čistého vína např. vě věci při mého bláznivého randění s kluky.  Možná mě tyto duchovní rozhovory zachránily před pořádnými průšvihy. Občas jsem našla nějakého kněze, který mi „sedl“ a měla bych zájem o duchovní doprovázení. A ejhle, stalo se mi to třikrát: oni kněží začali stoupat na „církevním žebříčku“, stávali se z nich generální vikáři či představení a „bylo po ptákách“ , tedy po setkáních. I přesto, že nemám stálého zpovědníka, je pro mě svátost smíření DAREM. Pravda, jsem velmi otevřený extrovert, tak mi to jde lehko.

            Za poslední rok sleduju, že se v mých vyznáních neobjevují jen hříchy, ale také bolavá místa v mém srdci, která volají po uzdravení. Rány, které život uštědřil, vztahy, které mě trápí a s kterými nejde hnout, nesplněná přání. A Bůh je opravdu lékař. Touží, abych mu své rány dala. Došlo mi, že právě skrze ně ke mně nejvíc může, protože tam jsem slabá a sama si nevystačím.

            Rozhovory s psychology mohou být velmi užitečné, ale jedna podstatná věc jim chybí. Psycholog nemůže odpustit hříchy. OD – PUSTIT. Někdy je těžké své hříchy, své slabosti pustit. Vrhnout se s nimi s důvěrou do náruče Boží.

Bohu díky za dar svátosti smíření…..