chtěla bych se dělit o to, na co jsem přišla nebo o to, co je pro mě vzácné

O Boží otcovské lásce s Karlem Řežábkem

17. 6. 2009 17:44

Tohle jsem četla včera.

"Neměj svým rodičům za zlé jejich selhání. Vždyť jsou to jen děti, které vyrostly a samy měly děti. Raději se raduj z nádherné lásky svého Otce Boha."  (Floyd Mc Clung)

Napadlo vás, proč přicházíme na svět jako neschopná, bezbranná a bezmocná miminka? Vždyť Bůh to mohl vymyslet tak, abychom se rodili fyzicky, mentálně i citově dospělí jako to udělal u Adama a Evy. Zdá se, že důvod je prostý: přeje si, aby se rodina stala místem, kde bude přebývat jeho láska. Místem, kde děti vyrůstají v bezpečí s vědomím, že jsou chápány, milovány a přijímány. Kde se naučí vidět samy sebe, jak je vidí Bůh. Jako někoho, kdo je chtěný, důležitý, kdo má cenu, na kom záleží.
                 Možná si při čtení těchto řádek říkáme: tak v tom tedy moji rodiče totálně selhali. Nebo pokud jsme sami rodiči: tam tomuto jsem rozdhodně nedostál. Ach jo. Četl jsem o ženě, která se nemohla modlit. Nebe jí připadalo jako cihlová zeď. Nevzpomínala si, že by k ní někdy Bůh promluvil. Pak pochopila, že Boha vidí jako svého valstního otce, který byl velmi tichý a plachý. Měl ji rád, ale nikdy jí to neřekl a i jinak s ní mluvil jen zřídka. Je to tak. Všechno, co dělají rodiče, vytváří v dětech obraz, jaký je Bůh. Později, až vyrostou a narodí se znovu, naučí se rozumem, že Bůh je přátelský, dobrý a plný lásky. Ale srdce jim stejně říká, že B"h je přesně takový, jako byli jeho otec a matka. Rodiče zranění svými rodiči zraňují své děti...
                  Nebeský Otec nás na krátkou dobu svěřil našim pozemským rodičům, aby nás pár let zahrnovali stejnou láskou, jako je ta jeho, aby nás připravil pro svou lásku. Možná se to povedlo jen částečně nebo vůbec, a proto teď pro nás poznávání, prožívání a předávání jeho lásky není tak snadné. Ale On sé možnosti, jak se nám dát poznat, nevyčerpal! Jen je důležité, abychom to nevzdali a začali tím, že odpustíme svým rodičům, že nám nevěnovali tolik pozornosti, starostlivosti a lásky, kolik měli. A pokud už máme děti, že totéž odpustíme i sami sobě.

Zobrazeno 1573×

Komentáře

sanitan

Na tomhle si člověk uvědomí, že by v sobě měl najít sílu nebýt na dítě hnusnej, když řve. Kolikrát my vyšilujeme, vztekáme se a řveme na Hospodina a přitom pevně věříme, že se můžeme vrátit do jeho laskavé náruče? Jak by nám bylo, kdyby Hospodin říkal to, co mnohé matky (včetně mě) "takovýho vzteklýho křiklouna nechci. Nechám Tě na nádraží a pojedu za tátou sama, tan by takovýho vztekloška taky určitě nechtěl"?

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková