chtěla bych se dělit o to, na co jsem přišla nebo o to, co je pro mě vzácné

Nedomilovatelná

15. 5. 2020 15:04
Rubrika: vztahy | Štítky: sebeláska , oběť , služba , psychické poruchy

                                                                                                           

Nedomilovatelná

Už léta chodila na psychoterapii, roky brala psychiatrické léky, blížila se jí padesátka. Měla tolik známých, kamarádů a přátel, že nad tím jiným zůstával rozum stát. Jak může tolik vztahů obsáhnout? Modlila se, chodila ke svátostem. A přesto jí pořád něco chybělo. Byla jako nádoba, konev, která má ve dně malou dírku. Napustíte ji úplně plnou a druhý den je skoro prázdná. 

            Za trochu lásky šla by světa kraj. Chovala se jako člověk u sváteční prostřené tabule, který je už najedený a stejně říká: „Ještě, ještě“. I když byla syta, potřebovala vychutnávat na jazyku ty chutě – slanou, sladkou, hořkou, ochutnat všechny nápoje. Neukojitelná. 

            Byla posedlá touhou dělat druhým radost. Vymýšlela, koho obdarovat, koho překvapit, komu zavolat, komu napsat. Ale za tím vším byla její vlastní neukojitelná touha po potvrzení, že je milovaná, krásná, chtěná. Chtěla být vidět. A když jí někdo řekl, že je skvělá a sluší jí to, znovu se ozvalo v nitru ono proklaté „ještě, ještě“. Jako droga. Všechna ujištění o tom, že jí druzí mají rádi, každá zpráva, každý „like“ bylo jako šlehnutí perníku, které ale vyprchalo a ona chtěla zase. 

            Její srdce jako by pořád krvácelo. Čím víc lidí si pouštěla do života, do hlavy a srdce, tím víc měla starostí, tím víc plakala. Protože kamarádce někdo zemřel, jiná byla nemocná, stále měla pocit, že dělá málo. Posílala dárky, vybírala peníze pro potřebné, modlila se za tu či onoho. 

            Tahle závislost se podobá zánětu, který i když je zaléčený, pořád trošku bolí, stále se ozývá. Rozumem věděla, že Spasitel už tu byl. Ale co když promarní dary, které obdržela, co když bude milovat málo? Často se v jejím nitru ozývala ďábelská věta: „Děláš málo. Je to pořád málo!“ Kde, kde je ten kořen nedomilovatelnosti? Proč potřebuje pořád druhým dokazovat, že je hodna lásky, proč žebrá o každé laskavé slůvko? 

            Existuje tak dobré lepidlo, aby se díra v konvi dala zalepit a voda neunikala? Může být konev připravená pro toho, kdo má žízeň? Může ta žena připustit, že i druzí by měli naplnit své konve, že ona sama není povinna dávat napít všem? 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zobrazeno 423×

Komentáře

Krasnazena

Tak mi poradil můj psychiatr, člověk, kterého si nesmírně vážím, že tou zátkou musím být já sama.....

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková