Koronavirus, katastrofální sucho, nezdravé jídlo.....

Předně prohlašuji, že nic z toho mi není jedno. Všem lidem na planetě bych přála, aby žili šťastně a spokojeně až do smrti. Ale čím víc čtu titulky ve zprávách, tím víc mě paradoxně v posledních dnech naplňuje pokoj. Protože "ve světě máme mnoho soužení, ale buďte dobré myslí, já jsem přemohl svět." říká Ježíš. 

      Vůbec se nechci zříkat zodpovědnosti za své zdraví, za své blízké, za naši planetu. Ale učím se jedné věci - netrápit se tím, co neovlivním. Sucho je strašné, tak děkujme za každou kapku. Splachujme záchody použitou vodou, sprchujme se místo koupání ve vaně. Dbejme o své zdraví - jezme střídmě, hýbejme se.

       Když ale vidím, kolik nepříjemností, ba průšvihů si lidí přivodí vlastní hloupostí, svými závislostmi, svou pýchou, tak si říkám, že moje cesta bude malou cestou sv. Terezie z Lisieux a Matka Terezy. Opravdu nemůžeme dělat velké věci, ale malé věci s velkou láskou. Když někomu smutnému zatelefonuju, někomu koupím malý dárek, na někoho se usměju, pro někoho připravím jídlo - to jsou ty kapky, které zavlažují vyprahlá lidská srdce. 

       A další věc je, že i když se mi tady na Zemi  líbí, je tu spousta krás a spousta zajímavých lidí, není to můj konečně domov. Jsou chvíle, kdy se obrovsky těším do nebe. A pak se nemusím bát ani koronaviru, ani rakovinu, ani sucha. Protože, jak se říká v jednom vtipu: Manželé přijdou do nebe a vidí, jak je to tam nádherné, prostě úchvatné. A Karel říká. "Vidíš, Maruš, kdybys nevařila tak zdravě, už jsme tady mohli být dávno."