Zamyšlení dcery starých rodičů

Když jsem se vdala, přestěhovala jsem se od rodičů 240 km. Teď v dubnu bude mamince 83 a tatínkovi 87 let. Je velkým darem, že ještě pořád mají jeden druhého. Jsme tři sourozenci a ani jeden jsme v rodišti nezůstal. Naštěstí je tak spousta bratranců a sestřenic a také dobrých přátel. Studenec je živá farnost a lidé se o sebe zajímají. 

       Za co jsem ale velmi vděčná, jsou moji dva sourozenci Anna a Josef. Bydlí blíž než já, tak se k našim dostanou snáze. Víte, pokud to jen trochu jde, nemějte jedináčka. My teď vidíme, jak je skvělé, že se v péči o rodiče a v návštěvách můžeme střídat. Sestřenice má senilní maminku a nemá nikoho, kdo by ji vystřídal. My si děláme služby, kdo k rodičům, kdy přijede, podáváme si hlášení, co je potřeba v jejich domácnosti udělat, koupit, zařídit. Moji sourozenci jsou opravdu skvělí a vím, že se to vždy takto nepovede. Rodiče jsou zatím soběstační - dokážou si nakoupit, tatínek ještě jezdí na krátké vzdálenosti autem. Ale už to, že si se sourozenci můžeme třeba postěžovat, je k nezaplacení. Do pomoci se zapojují i sestřiny děti, které už jsou velké. Nebyla jsem připravená na to, jak moc se změní psychika u starých lidí. Velmi zapomínají a ztrácí téměř o všechno zájem. Někdy jsou nevrlí, jindy přecitlivělí.  Musím říct, že po dvou dnech se těším domů, protože je u nich smutno. Žijí od jídla ke spánku, pak ještě pravidelné kafe, Noe a Proglas. Vidím, jak je skvělé, že se umějí modlit. "Pane, dávám ti život svých rodičů i čas jejich smrti. A posiluj všechny, kteří se o staré lidi starají. Amen."