E.E.

                                                                                                                      26.3.2020

E. E.

Jsem zvědavá, pokud se toho dožiju, co budu vyprávět prasynovcům a praneteřím o koronaviru, který úplně převrátil náš život. Ale chci vám napsat, jak to prožívám já, tedy E.E.

Takto označujeme extrémního extroverta. Takový člověk živoří bez přítomnosti lidí, bez vzájemného sdílení, chřadne, není-li objímán, nemůže-li s někým sdílet svůj život. Jsem vdaná a mám doma muže. Naštěstí, nejsem osamělá seniorka. Pijeme spolu kávu, povídáme si, nahlas mu čtu a objímáme se. 

            Ale představte si mě v zavřené knihovně – ano – práce je tu dost – úklid, odepisování starých knih, přebalování, příprava besed aj. Došla jsem si do katalogizace pro nové knížky. Nádherně voní. A já si připadám, jako kdybych sama seděla u prostřené slavností tabule. Umíte si to představit? Všude hojnost jídla a jste tam sami…… Paradoxní. Naštěstí knihy se nekazí, nevadnou. 

            E.E. prožívá ještě jednu velkou deprivaci. Jsem schopná se vzdát drahého oblečení, bydlení v přepychovém domě, nepotřebuju žádné super fáro. Ale já, která mám přezdívku „Lidožroutka“ potřebuju lidi. Napadlo by vás, že si někdy budeme muset odřeknout posezení s kamarádkou u kávy? Nebudeme moci nikoho pozvat na návštěvu? Že na čepované pivo si budeme muset nechat zajít chuť?

            Já vím, že je to nic není proti těm, kteří jsou vážně nemocní nebo proti únavě těch, kteří se o ně starají. Ale je těžké smířit se s tím, že nic, téměř nic není normální. Včera hráli písničku, kde Zagorka a Hložek s Kotvaldem zpívají: „Je těžké brát věci tak, jaké jsou, jenomže jinak to nejde. Je těžké smířit se s tím, že už dál ani zpět, není kam….“

            A tak E.E. velebí moderní komunikační prostředky – tomuhle zavolá, s tímhle popovídá na chatu, s dalším si zahraje hru. 

            Třeba nám všem dojde, jak moc nám chybí ten druhý – člověk, bližní, protože my teď musíme být vzdálení a dodržovat rozestupy…….