Stáří

Moje tchyně byla vždycky bojovnice, nic nebyl problém, ve svých 84 letech spoustu věcí zvládala. Několik týdnů už nemůže pořádně jíst. Byla v nemocnici a zjistili zánět žlučovodů. Ona je ten typ pacienta, který raději vše řeší přírodní cestou, nasadí si půst,  a má vysoký práh bolesti, tak raději vše vydrží. Myslím, že by si klidně řekla, že přece nebude obtěžovat a doma umřela. 

       S mými rodiče, kteří jsou v podstatě vrstevníci, je to jiné. Spoustu věcí už dělat nemohou a mnoho jich dělat nechtějí. Mamince selhává paměť, tatínkovi se nechce chodit, je vznětlivý. Musím říct, že maminčinu úzkostnost a tatínkovu naštvanost nesu těžko. někdy stačí úplně nevinný podnět. Když má někdo ránu na těle, tak se informujete, jak ji ošetřovat, ale ty změny v psychice jsou opravdu zrádné a ošemetné. Nečekala jsem, že se na stáří moji rodiče takto změní. Pozoruji, že umírání vlastně probírá postupně - zhoršuje se zrak, sluch, paměť. Tatínek už spoustu času prospí. On, který měl tak rád společnost, řekne: "Ale, co bych tam dělal!" Drobnosti, které my řešíme levou zadní, jim připadají nepřekonatelné.S úctou se skláním před všemi, kteří trvale pečují o těžce nemocné staré lidi. Psychicky bych na to neměla. Mám skvělé sourozence a pečujeme o rodiče všichni. V péči o tchyni zase vydatně pomáhá synovec. Ale je mi jasné, že jdeme do finále. Je tu cílová rovinka. Jestli ti naši rodiče "poběží" ještě pár měsíců nebo let není jisté, ale snadné to nebude. Musím upřímně říct, že mi velmi pomáhá uvědomit si, že v těch starých lidech je sám Ježíš, protože: "cokoliv jsme učinili jednomu z těchto nepatrných, učinili jsme jemu."