chtěla bych se dělit o to, na co jsem přišla nebo o to, co je pro mě vzácné

Samota v utrpení

12. 6. 2019 13:53
Rubrika: zamyšlení | Štítky: nemoc , utrpení , samota

Včera jsem víc než hodinu mluvila se svou spolužačkou, která prošla peklem půlročních těžkých depresí. Obě jsme hodně plakaly. Utrpení - to opravdu těžké, které dlouho nepomíjí, které bolí až do morku kosti, je záležitostí veskrze osobní. Na depresích je nejtěžší, že se nikomu nedají vysvětlit. Sama vím, jak jsem se snažila druhým sdělit, zda mám ekzém nebo alergii a oni nějak chápali, že když člověka celé tělo svědí tak, že nemůžu spát, je to hrozné. Těžké deprese jsou snad nepopsatelné. Mívala jsem pocit, že se člověk v těch nejtěžších chvílích pouze soustředí na to, aby si nevzal život. Ví, že nesmí, ne že by nechtěl. Spánek bývá krátký a nepřináší úlevu. A naděje není. Další šok, který věřící prožívá je fakt, že vůbec necítí Boha, jeho pomoc. Často není schopen chodit do kostela. Při svém dvouměsíčním svědění, kdy nezabíral dithiaden a já se po prášku na spání vzbudila a už se drbala, jsem asi třikrát chodila po bytě, případně chodbách nemocnice a křičela jako raněné zvíře: "Už nemůžu, vezmi si mě." Nejhorší na podobných chorobách je, když se neví příčina a když se stav nelepší. Kamarádka po půlroce, kdy nebyla schopná skoro nic, tzn. něco doma poklidit, jít ven, nakoupit, promluvit s manželem, ale ani spát, prostě nic, zažíná pomalu fungovat. Obě jsme se shodly, že "spasitelský komplex" je sebedestrukční. V mládí jsme pořád někoho zachraňovaly a zachraňujeme dál, i kdyby nás to stálo život. Já zase nepřijala sebe se svou živelností, veselostí, sexualitou. Pořád jsem se chtěla napasovat do nějaké "škatulky dobré katoličky". A mrzačila jsem sama sebe. 

          Asi nejdůležitějším vztahem pro vztah ženy do života je vztah s otcem. Táta je ten, který dodává té malé holčičce sebevědomí. U mě byl složitější vztah s maminkou. Dnes už vím, že jsem pořád plnila něčí přání - chtěla jsem být hodná Liduška, zbožná katolička, výborně studentka, dokonalá přítelkyně. Pořád jsem plnila něčí přání. A dělám to i dnes ve svém manželství - chodím na turistiku, ačkoliv mám raději divadlo či koncerty, jezdím každý rok na hory, i když bych tak ráda k moři, atd. atd. 

         Jsem vděčná za svou terapeutku: "Uvědomte si, Lído, co musíte, a co opravdu chcete." A já konečně mám svoje malé docela dobře uskutečnitelné sny - třeba zazpívat si s Petrem dvojhlas, jet s kamarádkou k moři, tančit.

Bylo dojemné, kolik lidí mi do nemocnice psalo, kolik jich přišlo na návštěvu. Některým jsem nemusela vůbec nic vysvětlovat. Přišli a pět minut mě drželi v objetí. Jeden kněz byl pro mě na chvíli Ježíšem, kterého vůbec nezajímaly moje hříchy, ale já se svou obrovskou potřebou lásky a něhy. A on tam byl, držel mě za ruku, utíral mi slzy a já skrze něj věděla, že Bůh na mě nezapomněl.

Zobrazeno 1057×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková