Dva životy

Mám známého Z, je mu lehce přes sedmdesát. Jeho všední život vypadá takto. Stává, až když je levnější proud. V půl deváté si uvaří kávu, jde k počítači a pročítá drby, hlavně ty z politického života. Pak nadává, jak ti ču...... a ku....... jsou hrozní. V jedenáct se zvedne, obleče si montérky a něco kutí hrozně důležitě na zahradě. Když přijde domů, pokaždé se ženy zeptá, kdy bude oběd. (I když pravidelně chodí na oběd do školní jídelny na 13.h.) Pořád na všechno hudrá a svou ženu slovně ponižuje. Odpoledne opět usedne k PC, v 18h k televizi, kde sleduje jednu zpravodajskou relaci za druhou. Po své ženě pak chce, aby mu přitakávala k jeho nadávání. To ona dělat nechce, tak je rozmrzelý. Nechodí ani mezi partu chlapů do hospody, raději pije lahváče doma.

        Kamarádka M. je šestašedesátiletá, pár let je v důchodu. Ráno vstane, jde do kostela nebo už někam, kde ji potřebují. Pomáhá v rodině, kde mají nemocné děti, chodí ke kamarádce, která jako babička vychovává vnučku, navštěvuje nemocné, pomáhá ve farnosti. Je to žena se srdcem na dlani. Je nadšenou babičkou devíti vnoučat. Její manžel jí musí hlídat, aby tu péči o druhé nepřeháněla a myslela i na sebe. 

         Když jsem si dala tyto životy vedle sebe, žasla jsem, jak různě se dá prožít důchod. Čtu knížečku Štěstí od. G. Gilberta a on tam píše jasně: "Bratře, jdeš do důchodu? To máš ještě třeba 20 let ke konání dobra." Už jsem vyrostla z toho, že stáří znamená moudrost. Buď ti lidé žijí jako zvířátka, kteří je přijímají potravu, vylučují a spí, nebo jsou žijí naplno - cestují, čtou, cvičí, ale jen pro sebe. Kéž bychom v každém věku měli otevřené srdce pro druhé.