Adventní vyprázdnění

„Procházíme Adventem

nevědouce co očekávat

nevědouce v co věřit.

Procházíme Adventem

namísto co by Advent

procházel námi.“ (Alois Volkman)

Advent by měl být obdobím čekání, těšení a ztišení. Ale paradoxně je právě Advent časem dosti stresovým, hlučným a nervózním.

            Přemýšlela jsem, jaké byly Mariiny Vánoce před více než dvěma tisíci lety. Čekala dítě a přišel příkaz císaře Augusta ke sčítání lidu. Vůbec se jí nehodilo, vždyť měla brzy porodit a cesta z Nazaretu do Betléma je dlouhé kolem 160km. Šla do nejistoty. Ale byla plná důvěry v Boha. O prvních Vánocích šlo opravdu o Ježíše, šlo o to najít místo, kde se narodí.

            Na začátku letošního krátkého Adventu jsem si řekla, že na prvním místě budu mít úryvek z Lukášova evangelia: „Maria však to všechno uchovávala ve svém srdci a rozvažovala o tom.“ Nic jiného nebude pro mě podstatné. Začala jsem Advent duchovní obnovou s Otcem biskupem Tomášem Holubem. V promluvách se několikrát opakovalo téma radosti a těšení. Po hmotné stránce máme všechno. Jsme schopni se ještě vůbec na něco těšit? Nebo už jsme přehlceni nejen jídlem, ale i zážitky, různých setkáními, dárky či tradicemi? Tak jsem se snažila o letošním Adventu spíše vyprázdnit, aby se Ježíš měl kam narodit.