chtěla bych se dělit o to, na co jsem přišla nebo o to, co je pro mě vzácné

Proč na psychoterapii - ohlédnutí

Proč na psychoterapii

V roce jsem 2010 jsem se ocitla s depresemi na psychiatrickém oddělení nemocnice. V době, když jsem byla na akutním oddělení, procházela jsem psychoterapií individuální. To byly mé úplné začátky. Protože jsem ale byla v nedobrém psychickém stavu, byly tyto schůzky vlastně takovým chytáním se stébla, od terpautky jsem čekala záchranu. Nevěděla jsem o čem vlastně mluvit, co rozebírat. Můj hlavní omyl byl v tom, že jsem od terapeutky čekala rady. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že terapeutka mi bude ukazovat cestu, klást otázky, ale na mě bude, jak si odpovím, co podniknu.

Na otevřeném psychoterapeutickém oddělení jsme měli v programu 3x týdně psychoterapii skupinovou. Terapeut zde byla vlastně takovým moderátorem, který dohlížel, aby se všichni, kdo chtějí mluvit, dostali ke slovu, někdy musel usměrňovat emoce. Se dvěma ze tří spolupacientů se dodnes vídám. Na terapii si totiž řeknete tak intimní věci, které často nesdílíte ani se svým partnerem. Pokud se podaří ve skupině vytvořit atmosféru důvěry, můžou si pacienti vzájemně velmi pomoci. Když např. člověk trpící depresemi řekne: mně je špatně, nemyslí tím ani, že ho bolí v krku ani že mu je špatně od žaludku, ale většinou má velmi smutnou náladu, sklíčenost či úzkost.

Když se mi ulevilo, pokračovala jsem v individuální psychoterapii. Jsem ráda, že jsem našla opravdu empatickou psychoterapeutku. Většinou chodí klienti na terapii jednou týdně, případně jednou za dva týdny. Dva roky mi konzultace hradila pojišťovna, poté jsem si platila sezení sama. Ceny se pohybují od 500 do 1000Kč za hodinu. Je to poměrně hodně, ale vzhledem k efektu, jaký terapie může přinést, se vyyplatí do tohoto "podniku" investovat.

Témata, o kterých budete s terapeutem mluvit, vybíráte vy. Protože už jsem nebyla čtyři roky hospitalizovaná, přesunula se témata našich hovorů do jiné roviny. Něco jiného řeští člověk v depresi, jiné "vředy" se objeví později. Myslím, že jedním z hlavním námětů rozhovorů jsou vztahy. V mém případě se po letech terapie podařilo najít nebo aspoň poodhalit některé kořeny mých problémů. To máte tak: někdo je třeba vzteklý a ničí si tím nejbližší vztahy. Pokud se na problém podívá, zjistí např. že se vzteká nikoli proto, že "je taková povaha", ale protože v jádru jeho bytosti je strach. A on, než by ukázal svou slabost, raději řve. To "vypadá lépe". Po roce a půl jsem se na terapii opět přihlásila. Objevily se problémy, které pramení v dětství, vztahy, které mě ničí a svazují, moje veliká přecitlivělost, zkoumám kořen nepřijetí některých části své osobnosti. Dokonce se nebojím i na poměrně přísnou katolickou výchovu svých rodičů podívat kriticky. Jsem vděčná za to, že i přes bolest a někdy obtížné hledání se daří kořeny problémů objevovat. Někdy je možné s některými balvany hnout, jindy je třeba některá fakt přijmout a pokud to jde netrápit se jimi příliš.

Upřímně si ale myslím, že by psychoterapii potřebovalo tak 80% lidí. Škoda jen, že ti, kteří by ji potřebovali úplně nejvíc si to buď neuvědomují nebo nenajdou odvahu. Ono to totž někdy dost bolí.....

 

Zobrazeno 1398×

Komentáře

Krasnazena

A toto je prosím moje svědectví, moje zkušenost, nejde to napasovat na každého.

kecka

taky jsem pri prvni terapii cekala na to reseni ze strany terapeuta. Ted pri druhe terapii si to objevovani sama sebe, pracovani na sobe a uceni se sobe rozumet hodne uzivam =). Citim se sebevedomeji, jisteji. A protoze uz vim o svem sklonu vytvorit si zavisly vztah k ruznym osobam, mohu s timto pracovat a v pripade terapeutky se tomu vyhnout.
Jsem rada, ze mam moznost terapii absolvovat.
Fakt supr vec!

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková