Bolest rozchodů

Lidské vztahy jsou to nejkrásnější, ale zároveň nejbolavější a nekomplikovanější na světě. Nedávno se rozešli jedni mí přátelé, manželé. Žena se odstěhovala, protože už to s manželem nemohla vydržet. Předcházelo mnoho pokusů o zlešení soužití, ale nevedlo to k ničemu. Ti dva už byli na sebe velmi alergičtí, žena nebyla schopna být s mužem ve stejné místnosti. Když jsme se spolu vídaly, často plakala. Zažívala zřejmě psychické násilí. My se ale známe i s jejím mužem. A to docela dobře. Občas jsme se vzájmně navštívili, jednou jsme společně trávili Silvestra. Aco teď? Přestat se přátelit s oběma? Jenom s jedním? Problém je totiž v tom, že ať chcete či nechcete, tak při rozhovoru s jedním nebo druhým z toho páru se dojde na jejich vzájemné soužití. Vždyť spolu žili čtvrt století! Oni vás někdy nevědomky pasují do role poradce, či dokonce soudce. A to vám nepřísluší. Je velmi těžké zůstat nestranným. Vidíte na jednom i druhém dobré i špatné vlastnosti, ale nikdy jste nebyli v kůži té ženy ani toho muže. Jako pozorovatel jste si všimli, že si s sebou táhnou různé zátěže z dětství, ze svých původních rodin, vnímáte vznětlivost či uzavřenost, ale nevíte, jak moc si ti dva ublížili, kdy přišel ten okamžik, že už prostě nemohou spolu dál.

Pokud se o jejich vztahu nechci bavit, tak bych se asi opravdu musela s oběma přestat úplně stýkat. Já ale vidím dva zničené lidi, kteří nevědí kudy kam. Oba je mám ráda, není mi jedno, co prožívají. Oba chodí k psychologovi, žena bere léky, mají výčitky, plácají se v tom. Není pro mě tahle situace vůbec lehká. Chtěla bych zůstat pravdivá, ale jde to vůbec? Jako žena rozumím kamarádce, povahou je mi zase bližší on. Vím jedno, že sama bych v takovém provizoriu jako je rozchod nedokázala dlouho žít. Pokud bych došla k tomu, že mě soužití s manželem opravdu stojí už i zdraví, tak bych požádala o rozvod. Když ale vidím, jak se jeden i druhý dokážou zatvrdit, jak někdy litují sami sebe, že jsou sami, jak propadají skepsi, že zničili rodinu. Na druhou stranu, jak nejsou schopni si naslouchat a také změnit některé své zvyky a návyky, tak prostě nevím. Jediné, co vím, že nemůžu být tím, kdo jim bude radit, a už vůbec ne někým, kdo bude situaci posuzovat a jednomu z nich stranit. Nechci se do této role nechat vmanipulovat. Ale, řekněte sami. Slavíte narozeniny. Oba pozvat nemůžete, zkazilo by to asmosféru všem. Když se potkáte s jedním, ptá se vás, co ten druhý.

Ještě jeden poznatek z toho plyne. Jak jsem šťastná, že žiju ve vztahu, kde to sice občas skřípe, kde mě manžel občas nepřijemně šokuje, ale kde se také přitulí a řekne: "Ty jsi stejně ráda, že mě máš." Máme domov, kam se rádi vracíme a kde můžeme být sami sebou, takové, jací opravdu jsme. Někdy unavení, někdy podráždění, jindy vášniví nebo rozesmátí.

10.4.2016