Dary a dárky

Před Vánocemi jsme si povídala s Radkem. Říkal mi: "Vždyť my, s tou mámou, žijeme vedle sebe a ne spolu. Co my vlastně o sobě víme? (R. je svobodný). Ona se dívá na televizi v jednom pokoji, já v druhém dřepím u internetu. Nezeptáme se jeden druhého čím žijeme, co nás trápí, co nám dělá radost. To je ale divný!"

Druhý byl rozhovor s Evou. Má dospělé děti a v bytě žije sama. Přijela dcera s partnerem a Eva se těšila, že spolu pobudou. Ale mladí šli jednou do kina, podruhé na večeři sami spolu a čas s maminkou nestrávili prakticky žádný. Eva byla zklamaná a smutná. Dárky jsou totiž v takovém případě prostě nanic, jsou prázdné, dané spíše z povinnosti. Eva chtěla sdílet s dcerou svůj čas, potřebovala jí popovídat o svých depresích, o smutku, o tom, že nemůže jíst, když je jí smutno na duši. Byla jsem z toho vedle. To opravdu dceru, studentku medicíny a jejího partnera, který poměrně slušně vydělává nenapadne, že by mámu mohli na tu večeři do restaurace pozvat? Mámu, která se vylízala z rakoviny, která má částečný invalidní důchod a na večeře v restauraci prostě nemá peníze??? To se jí nemohli zeptat: "Mami, co by ti udělalo největší radost?" Pro Evu by to nebyla šála nebo kosmetika či já nevím, jaký dárek jí dali, ale čas a soustředěná pozornost.

I lidé, kteří neslaví o Vánocích v prvé řadě narození Krista, bytostně touží po lásce a přijetí. Jak já jsem vděčná za hezké vztahy v naší rodině! Bylo to náramné, když přijeli sourozenci s rodinami a my jsme víc než hodinu rozbalovali dárky, protože když rozbaloval děda, tak ostatní zajímalo, jak se mu dárky budou líbit a my jsme si to všechno vychutnávali. Radost a překvapení toho druhého. A cítili jsme, že ty dárky jsou zhmotněním naší lásky. Víme, že pro naše staré rodiče víc, než darovaný gauč, je to, že se máme všichni rádi, že je svezeme autem do kostela, umyjeme nádobí, dáme si společně kafe či víno a povídáme si. Jen tak spolu prostě trávíme kus drahocenného času. Brácha nám narovinu řekl, že ke svým čtyřicetinám si nepřeje nic jiného, než abychom jim se ségrou na víkend pohlídaly děti a oni mohli se ženou Maruškou odjet na odpočinkový víkend a být jen jeden pro druhého. A já jsme řekla sestře, že chci o svých pětačtyřicetinách jít s ní na večeři, abychom si mohly popovídat jen ve dvou, protože v jejich sedmičlenné rodině je tohle téměř nemožné.

Všichni vnímáme, že darovaný čas a vlastní přítomnost je to nejvíc, co můžeme dát. Jen tak být, společně povídat, smát se, zpívat. Vypadá to tak jednoduše a přitom je to pro tolik lidí nesplnitelný sen.