chtěla bych se dělit o to, na co jsem přišla nebo o to, co je pro mě vzácné

Když se blíží smrt rodičů

3. 11. 2015 11:51
Rubrika: vztahy

Prožíváme dušičkový týden. V pátek jsem byla na pohřbu šestadvacetiletého syna našich kamarádů. Zítra půjdeme na hřbitov, s páťáky jsme minulý týden měli besedu o smrti. Mému tatínkovi je 82 a mamince 78 roků. Nevím, jestli tu budou několik dní, měsíců či let. Nedávno byl tatínek dva týdny v nemocnici, má astma, dusil se. Už je doma, ale je mi jasné, že každý, tedy i oni, mají svůj čas vyměřený.

                Na smrt milovaných lidí se asi připravit nedá. Pomáhá mi vědomí, že i když nám tady budou chybět, tak oni budou šťastni v boží náruči. Myslím, že oba budou moci říct: „Dobrý boj jsem bojoval….“. Jsem ráda, že jsem si jich užila, že mi neumřeli mladí. Možná ještě přijde doba, kdy o ně budeme se sourozenci pečovat v jejich bezmoci. Nebo umřou náhle a já, která bydlím 240km od svého rodiště, se nestihnu rozloučit. Nikdy nezapomenu, když jsme jezdili k řádovým sestrám a chodili na jejich modlitby, že se každý den modlily za milost dobré smrti. Člověk by se tu modlitbu měl modlit už jako mladý, protože nikdy neví. Setkávám se s tím, že mí nevěřící přátelé chtějí umřít ve spánku, aby o tom nevěděli. Já bych chtěla hlavně umřít smířená s druhými, po svátosti smíření.                                    Modlím se: „Pane, dej, abych uměla z Tvé ruky přijmout čas a způsob smrti mých rodičů. Dávám své obavy do Tvého srdce. Dej, abych se nebála zbytečně, abych dokázala plně prožít čas, po který na této zemi ještě budou. Dej mi trpělivost, když jsou nervózní, a posiluj je, aby oni sami dokázali přijímat, že jim ubývá sil.“      

                Mám štěstí, že sestra a bratr jsou lidmi, na které je spolehnutí. Vím, že o péči o staré rodiče se podělíme, jsem vděčná za vztah otevřenosti, jaké mezi námi panuje. A až tu jednou rodiče nebudou, tak kromě svého manžela, budu mít v bráchovi a sestře určitě oporu. To nejvzácnější, co v životě máme, jsou hezké mezilidské vztahy – dar i úkol.

 

                                                                                                                                             3.11.2015

Zobrazeno 2364×

Komentáře

An09

minulý pátek zemřel mojí křestní kmotry tatínek, a v pondělí (2.11.) v den jeho pohřbu, zemřela i jeho žena. Byli to výborní lidé. Je opravdu zajímavé, že zemřeli tak u sebe... věřím tomu, že se už na nás dívají z nebe. Dneska jsem o tom všem přemýšlela, a napadla mě taková věc-že bysme měli o smrti mluvit s velikou nadějí a možná i takovou radostí, a bude to svědectvím pro ty okolo nás.

Krasnazena

Aničko, smrt je strašně těžká, ale mám jako křesťané tu naději a to je obrovská věc.

Zobrazit 10 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková