chtěla bych se dělit o to, na co jsem přišla nebo o to, co je pro mě vzácné

Náš čas

13. 10. 2015 11:13
Rubrika: vztahy

                                                                                                                             KV 13.10.2015

 

V neděli jsem konečně navštívila svého kamaráda ze Sokolova, který zůstal na vozíku po neúspěšné operaci kyčle. Jeho tělo novou kyčel ani po třech operacích nepřijalo a on se učí žít na vozíku. Je úplně sám. Maminka mu zemřela, když mu bylo 18 let, a nevlastní brácha s ním nemluví. Bydlí v paneláku, kde má maličký byteček a kočičku. Je mu 52 let a moc neví, proč by měl žít. Šli jsme za ním s Radkem. To je můj kamarád, se kterým jsem byla hospitalizovaná v Ostrově a který se stará o lidi s psychickými problémy. Byla jsem ráda, že mě doprovodil, protože pohybovat se po setmění v Sokolově není právě bezpečné a navíc, když přijdete na návštěvu za někým, kdo je na tom blbě dva, tak je větší pravděpodobnost, že ho trošku rozptýlíte,když jste dva, a i ta tíha se rozdělí na dva.

                „Nekritizuj druhého, pokud jsi aspoň měsíc nechodil v jeho botách.“ Neumím si představit život na vozíku. Asi by nebylo od věci, abychom si to my, chodící, na jeden den vyzkoušeli. Roman sice před operací chodil o hůlce a měl křivou páteř, ale chodil. Přístup s vozíkem je omezený, chodníky různě rozbité. Taky mi došlo, že on nemá na úřadech zastání. Radek se nabídl, že mu na netu najde, kam všude v Sokol. vozíčkáři mohou. Také si myslím, že pro tyto lidi je velkou pomocí internet a různé sociální sítě, i když samozřejmě nemůžou úplně nahradit setkání se živými lidmi.        

                Uvědomila jsem si, že to nejvzácnější, co můžeme druhému člověku, zvláště nemocnému dát, je náš čas. My, kteří chodíme do práce, nám čas letí jako bláznivý. Ale když je někdo mezi čtyřmi stěnami skoro pořád, je to na zbláznění. Jsem ráda, že Roman chodí k psycholožce, bere léky, ale on nejvíc potřebuje cítit, že je potřebný, chtěný a milovaný. Stydí se říkat druhým o pomoc. Ale to je v jeho případě téměř záhubné.

                Radek i já jsme se zeptali, co právě od nás by R. potřeboval. Vím, že v mých silách není navštěvovat ho častěji než jednou měsíčně. Ale třeba se najde někdo další, kdo se zapojí a bude za ním chodit.

                Mohla bych mu číst, zahrát si s ním nějakou hru, namasírovat mu ramena nebo si s ním zazpívat. A taky mu uvařit to, co má rád. Došlo mi, že někdy stačí s druhým jen být a dát mu najevo, že právě pro nás hodnotu má.

                                                                                                                                             

Zobrazeno 4426×

Komentáře

Klaris-ka

To je úžasné! Máš velké mateřské srdce Krasnazeno :)

Krasnazena

Meruňko - už jsem toto téma s Romanem nakousla. On je ale v depresi a chvilku to asi potrvá, než vyleze z ulity. Ale podařilo se mi kontaktovat sokolovské sdružení dobrovolníků a jsou oschotni za ním chodit.

Zobrazit 6 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková