chtěla bych se dělit o to, na co jsem přišla nebo o to, co je pro mě vzácné

Princ

13. 5. 2015 12:54
Rubrika: zamyšlení

Včera jsem letos poprvé sedla na kolo a jela ke kamarádce, která se nedávno stala babičkou. Chtěla jsem se podívat na Adélku a taky si s přítelkyní popovídat. Doma jsem nechala cedulku se vzkazem, kam jsem jela. V rádiu ráno sice hlásili, že se možná k večeru přiženou bouřky, ale to se jistě stihnu vrátit.

            S Ivankou se máme moc rády, tak dvě hodinky hovoru utekly jako voda a mně bylo jasné, že už domů na kole nepojedu, protože nemám funkční světlo a taky se najednou ozval hrom. Hodný Ivančin syn mě autem odvezl do našeho bytu. „Ahooooj“, zahlaholila jsem ode dveří. Doma tma, manželovy pantofle jako vždy před vstupem do obýváku, nikdy nikdo.

„Jendóoooooo“.“ Nic. Kam šel? Snad se nestalo něco s jeho maminkou? Nebo mě snad šel hledat??? Proč jsem mu nezavolala? Mobil jsem zapomněla v práci u počítače. Sice jsem si na to vzpomněla už na schodech při odchodu, ale vracet se mi nechtělo. Už jsem zakódovala.

            Oblohu křižovaly blesky, lilo. Zazvonila jsem na sousedku s prosbou, zda bych mohla zatelefonovat manželovi, protože jsem svůj mobil zapomněla v práci. Dlouhý vyzváněcí tón a pak hlasová schránka. Doprčic! On mě určitě někde hledá. Bojí se, že jsem jela na neosvětleném kole domů a teď ležím rozbitá někdy v příkopě. Jsem to ale tele! Proč jsem mu od kamarádky nezavolala, číslo znám přece zpaměti!

            Vyčistila jsem si zuby a vlezla do sprchy, lehko mi nebylo. Snad se brzy vrátí. Právě když jsem se namydlila, zarachotil klíč v zámku.

„Jeníčku, nezlob se, já jsem ti volala, ale tys to nebral a svůj mobil jsem zapomněla v práci!“

„Nech mě, musím se převlíknout. Třikrát jsem ti volal a ty nic! “ Moji větu o zapomenutém mobilu úplně přeslechnul. Vymydlená se na něj vrhám.

„Tak se nezlob, mě to mrzí.“

„Hm.“

„Chceš čokoládu?“

„Jdu si ještě chvilku číst.“

Sice jsem na sebe naštvaná, že mě nenapadlo mu od kamarádky zavolat, aby neměl strach, že mě přivezou autem. A tuším, jak mu asi bylo. Ale na druhou stranu ten pocit, že jsem jeho princezna, jeho láska, kterou šel zachránit nedbaje na promočenou bundu, ten je úžasný. Ale mám ho jenom uvnitř. Měl

o mě strach, bojoval by za mě, mám mě rád.

            Ani u snídaně ještě moc nemluvil, protože se z toho chudák potřeboval sebrat, ale já se snažila mlčet a nic už nerozmazávat a potichu jsem si vychutnávala pocit, že jsem princezna, o kterou bojoval princ.

 

                                                                                                          3.5.2015

 

Zobrazeno 1448×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková