Dopis mamince

V neděli, kdy se slavil svátek matek,  nás P.Vacek v Letohradě, kde jsme byli na dovolené, vybídl, abychom napsali mamince dopis. Dnes už je takový ručně psaný dopis velkou vzácností. Komunikujeme přes internet, na skypu, telefonem, ale mít před sebou list ručně psaného papíru, ke kterému se můžeme kdykoliv vracet, to už se panečku nevidí. P.Václav říkal, že klidně můžou napsat i ti, jejichž maminka už nežije. Já tu svoji mám ještě tady na zemi, je jí 78 let.

                V pondělí jsem usedla k papíru. (Mimochodem zkuste si někdy napsat delší text v ruce. Třeba budete jako já koukat, jak škrábete. Chybí nám cvik. Píšeme už jen vzkazy na ledničku nebo se podepisujeme.) Právě jsem dočítala knížku Danielly Steelové Jeho světlo. Není to žádný sladkobolný román, je to její osobní svědectví o životě se synem, který měl manio-depresivní psychózu. V knize je několik dopisů, které si s Nickem vyměnili. Američané si často říkají, že se mají rádi, jsou na sebe hrdí a další hezké věci. Až nám to zní někdy lacině a povrchně. Ale ruku na srdce: nejsme my zase jejich pravý opak? Ledoví čumáci, kteří se stydí obejmout na nádraží, dát rodičům pusu, projevit něhu, říci nějaké milé slůvko?

                Mamince jsem v dopise poděkovala za vše, co pro mě udělala. A že toho za těch 44 let bylo! Rodiče čekali na mé narození 13 let, maminka se léčila. Ale ten čas čekání mí rodiče nepromarnili, věnovali se početnému množství neteří a synovců.  Maminka je doučovala, taťka s nimi sportoval, jezdili s nimi na prázdniny. Uvědomila jsem si, jak moc jsem ve své původní rodině obdržela. Z toho nejdůležitějšímu musím vypíchnout dar živé praktikující víry a dar otevřenosti pro druhé.  Vzpomínám si, že jsme se doma nemuseli bát říct vlastní názor. Ne že by s námi rodiče vždy souhlasili, tatínek uměl oponovat dost razantně, ale otevřenost u nás doma byla. A taky naše rodina nežila jen pro sebe, uzavřená se svými pěti členy. Jednak máme velmi rozvětvenou rodinu a jednak mezi přátele patřila spousta lidí z farnosti, z Orla, ze spolča.

                Mnoho maminek není nijak zvlášť vidět. Víc jsem si to uvědomila nedávno, když umřel můj dobrý přítel Eda. Byl to takový renesanční člověk, lze-li to o člověku ve 21.století říct. Měl velmi mnoho koníčků. Všude byl, rád diskutoval, nezůstával pozadu ani v moderních technologiích, přestože už mu bylo osmdesát let. Ale mohl by tohle všechno dělat, kdyby se jeho žena Liduška nestarala o domácnost? On byl vidět, ne že by o nějakou popularitu asi stál, ale to, co ho bavilo a čím se zabýval, vidět bylo. Měl také dost přátel. Ona prala, žehlila, vařila, zvala řemeslníky, starala se o děti a vnoučata.

                Moje maminka podobně. Její činnost nebyla úplně skrytá, ale převážná její část ano. Často je muž ten, který jde ven, který střílí ten svůj šíp a žena je ten otvor, prostor, kde se bydlí, kde je dobře. Pokud by oba byli činní navenek, brzy by zašli hladoví a ve špíně a možná by se jim rozpadl vztah, protože by se ani neviděli.

                V dopise jsem ale poděkovala i tatínkovi. Celý život dřel, dělal natěrače, abychom se měli dobře a mohli studovat. Sám studovat nemohl. A ještě si ho moc vážím pro to, že se za nás děti při své manuelní práci modlil a modlí se dodnes. Pepek byl vždycky oblíbený společník, zpěvák a bavič, dobrý kamarád a volejbalista.

                Včera mi přišla esemeska od maminky, že děkuje za dopis a že si pobrečela. Jsem moc rád, že jsem P.Václava poslechla. On totiž taky říkal, že když se děkuje mamince na pohřbu u rakve, tak je to sice hezké, ale přece jen už trochu pozdě.

Napište rodičům dopis.