chtěla bych se dělit o to, na co jsem přišla nebo o to, co je pro mě vzácné

Chvála je motor

7. 2. 2015 19:00
Rubrika: zamyšlení

Chvála je motor

Na minulé poradě naší malé knihovnické obce mi opět došlo toto: my Češi a Češky nejsme zvyklí chválit. Pokud je něco hezkého, povedeného, v pořádku, pak neříkáme nic. Pokud ovšem někde něco jen maličko drhne, tak nadáváme, stěžujeme si, podezíráme. V Americe jsem nikdy nebyla a myslím, že jsou tam věci dobré i špatné. Ale alespoň z knih a filmů nějak vysvítá, že se umění chválit a podporovat. Nejde o Američany, jde o nás.

Naučila jsem se, když se mi líbí divadelní představení, když mě osloví kniha, nebo když se někomu z přátel něco povede, pochválit ho. Většinou se setkávám s překvapenou, leč milou odezvou. Ale pozor: jsou i tací lidé, kterým je to nepříjemné, a ještě jsou schopni vás obvinit z podlézavosti. To mě ale nemůžu odradit.

Pro mě osobně je pochvala motorem. Když jsme byly malými dětmi, potřebovaly jsme pochvalu, abychom vůbec věděly, co je dobré a co špatné. Upřímná pochvala nám dává sílu v začatém díle pokračovat. Vidíme, že to, co jsme udělali, má pro někoho smysl, že to nebylo jen tak nadarmo.

Žijeme v takovém emočně plochém světě. Mnoho lidí je v prokazování drobných projevů lásky málo vynalézavých. Myslím, že jedním z darů, kterými mě Bůh obdařil, je projevovat lásku druhým různými nečekanými drobnostmi. Ale přiznám se upřímně, že by mi častější projevy od druhých také dělali radost.

Nabízí se dost způsobů - popřát přátelům, rodičům esemeskou krásný den, já posílám ráda nějaký hezký citát. Když dočtu knížku, která mě zaujala, obohatila, byla dobře napsaná, najdu si na internetu adresu autora či vydavatelství, a poděkuji emailem. Když některé kolegyni sluší oblečení, pochválím jí ho, když přinese dobrou buchtu, poděkuju. Někdy koupím někomu milovanému malý dárek jen tak. To byste neřekli, jak taková malá kytička dokáže kamarádku rozněžnit. Pokud mě osloví kázání našeho knězu, napíšu mu to nebo řeknu, když má někdo nějaký dobrý nápad, neváhám ho podpořit.

Naše nejstarší čtenářka knihovny, to je sluníčko. "Ó, dnes tu máme vílu celou v modrém.", zahlaholí. "A ty náušnice, jaké máte krásné!"

Myslím, že neděláme dobře, když nedbáme na malé laskavosti, vše bereme samozřejmě a to jak v rodině, tak na pracovišti či ve farnosti. Vybavuje se mi, jak jeden kněz, když jeho spolubratr slavil kulatiny, přinesl kytici také pro jeho hospodyni. Ta byla dojatá. Za dlouhé roky služby jí nikdo nepoděkoval. Chybí mi "sluníčkoví" lidé, ti kteří milují a také to umějí dávat najevo ne jednou za čas a něčím šokujícím, ale často a maličkostmi.

7.2.2015

 

Zobrazeno 1539×

Komentáře

slu-nicko

Ano, tak jsem to myslela :-)

slu-nicko

Ještě postřeh JiKu (nemá práva psát sem komentáře, ale zdá se mi škoda ho sem nedat, protože s ním souhlasím):

Lepší distinkce než chválit málo či hodně by bylo chválit věci opravdu povedené nebo každou blbost. Tedy že to nakopnutí není tím, že pochválil ten, kdo chválí málo, ale že pochválil ten, kdo chválí opravdu jen jó povedené :-)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková