Příběh začíná

Zkusila jsem napsat pár řádků svého příběhu. Dejte mi vědět na [email protected], jestli se to dá číst a jestli by vás zajímalo, jak to bylo dál.

" Cenu za reprezentaci školy v recitační soutěži získává Anežka Šindelářová." Anežka jde na pódium tělocvičny a přebírá si porcelánové hrnečky.

"Cenu za reprezantaci školy v soutěži Dělnické mládí v kategorii sólový zpěv získává Anežka Šindelářová." Jen dosedla, jde opět pro cenu. A pak ještě za hru na housle, za Sočku, za zpět duet se Zdenkou. Už je jí to docela trapné, to zase vyslechne pošklebků od spolužaček na svůj účet! Že je šprtka a učitelům leze do prdele. No, jo, no, nehodí se sem, na pošťáckej učňák. Ale teď už je na nějaký přestup na střední školu pozdě. Za rok bude maturovat. Na vysvědčení bude mít vyznamenání a zkusí to za rok někam na vejšku. Je ale ze všech těch soutěží a kroužků a účastí fakt utahaná a taky se ve třídě prostě necítí dobře. Jako černá ovce - z malé vesnice, chodí do kostela, jde jí učení a má jiné nízory než většina holek. Stýská se jí po rodičích, po králících, po jejich partě. Ale už to nějak doklepe. Všechny holky přece nejsou špatné. S Evou a Erikou si docela rozumí, a taky Gabča je fajn.

Konečně prázdniny. Domluvila se s profesorkou Novákovou, že za ní pojede na chalupu do jižních Čech. Novákovou miluje. Nejenom, že k ní chodí do knihovny pro knížky a na recitační kroužek, ale Nováková ji na tom pitomým kolínským intru supluje mámu. Nováková je vynikající učitelka, je jí pro učiliště škoda. Ale uklidili ji sem, protože je katolička a nikam jinam jí vrchnost učit nepustí. Anežka se už strašně těší, jak spolu budou sbírat houby, pít kafe na verandě a povídat si o literatuře. Nemůže usnout.

"Spása přijde z Ruska, od Gorbačova." Co to je? Anežka se zprudka posadí na posteli. "Jdi a piš. Jsi moje prorokyně.", slyší Anežka zcela zřetelně. "Spása přijde z Ruska, už to nebude dlouho trvat." Anežka je ráno duchem mimo. Ale rodiče na ní nic nepozorují. Nastoupí do autobusu směrem na Prahu a tam se jí zdají divoké sny.

Jsou jí na stopě. Určitě. Někdo jí sleduje. Rozhlíží se opatrně po autobuse. Ano, Anežka jezdí na tejné křesťanské tábory, na chaloupky, a estébáci občas nějaký přepadnou. Vedoucí pak musí chodit na výslechy. Je to nedovolené shromažďování, či co. Anežka už ví jistě, že je sledovaná. Na Florenci vystoupí. Měla by jít na hlavní nádraží a odjet rychlíkem směr České Budějovice. Ale to by mohla paní profesorku uvrhnout v nebezpečí, uvědomuje si jasně. Nemůžu tam jet. Stmívá se a Anežka cítí, že není ve své kůži. Kam vlastně má jet? Co bude dělat? Kde ji chtějí estébáci sebrat? Co budou chtít? Toulá se po Praze a neví, kudy kam.

K ránu dojde na hlavní nádraží a nastoupí do prvního vlaku. V kupé vidí sympatickou dvojici. Luboš s Hankou. Milenci si vyjeli na sobotní výlet. Prosím, zda může jet s nimi.

"Víte, oni mě sledujou, bojím se. Strašn se bojím." Povídají si a Lubošovi i Hance připadá Anežčino vyprávění zmatené.

"Vaše jízdenky, prosím."

"Promiňte, ale já žádnou nemám.", uvědomí si Anežka.

"Tak to bude, slečno, s padesátikorunovou přirážkou."

"Jeď, domů, Hani. Já se tady o Anežku postarám."

"Jak jako postaráš, Luboši? Zbláznil ses? Jsi na vojně a já se na Tebe, tak těšila. Vždyť ji znáš půl hodiny. A navíc je nějaká bláznivá. Co kdybychom vystoupili o zastávku dřív. Však ona si nějak poradí."

"Ne, Hani, cítím, že mi Pán říká, že Anežka bude moje holka. Já vím, že to vypadá bláznivě. Ale ona je něčím strašně zajímavá, víš."

Hanka prudce strhne batoh z věšáku nad sebou a běží uličkou.

"Debil, je to debil. Pitomec. A já ho měla fakt ráda!" Na příští zastávce vystoupí a snaží se zhluboka dýchat."

Luboš s Anežkou vystoupí v Žatci.

"Tak, a teď už mi v klidu řekni, co se děje, kam vlastně jedeš a kdo tě pronásleduje.", zeptá se Luboš, když si sednou v cukrárně na čaj.

"No, oni, estébáci, přece. Jedu od nás ze Lhoty a od té doby jsou mi v patách."

"A kam jedeš?"

"Chtěla jsem jet za svojí učitelkou do Veselí. Ale nemůžu jí ohrozit. Co kdyby ji taky sebrali. Tak je chci zmátst a jedu do Žatce."

"Aha. No, víš, líbíš se mi, Anežko, jen se bojím, cose s tebou děje, jsi celá rozklepaná. Já jsem na opušťáku. Chodím k letničním." Můžeme se spolu modlit, jestli chceš."

Toulají se po Žatci a povídají si. Luboš je nádhernej kluk, tmavé vlasy a modré oči. Vedou se za ruce a Anežka zapomíná nejen na estébáky, ale taky na rodiče a paní profesorku.

------------------

"Veřejná bezpečnost, Jeřábek."

"Pane Jeřábku, tady, Šindelářová. Naše dcera měla v neděli večer přijet z návštěvy v jižních Čechách a nevrátila se. Dnes ráno měla nastoupit na poštu na praxi.

"Kolik je jí let? Už se někdy toulala?"

"Je jí sedmnáct. A netoulala se nikdy. Víte, naše dcera je nejlepší ve třídě, zodpovědná a, a, paní Šindelářová to už nevydrží a rozpláče se.ů

"Kam jela?"

"Ke své učitelce. Do Veselí nad Lužnicí. Ale ona nemá telefon a my také ne."

"Cože? Do úterý? Počkat do úterý? To nemyslíte vážně? Co když je mrtvá?

"Paní, Šindelářová, budeme dělat, co je v našich silách. Kam vám máme případně zavolat?"