Přemítání o čtení

Přemítání o čtení

Čtení je činnost objevná, řekla bych. Při čtení člověk do knížky proniká a obejvuje ji, asi jako muž svoji ženu při milování. Ač je to s podivem, někteří lidé se sice naučí písmneka, ale čtení knih je nikterak netáhne. Vystačí si se čtením nápisů na obalech zakoupených výrobků nebo zkoumáním své výplatní pásky. Pak je zde skupina lidí, kteří si čas od času něco přečtou, třeba časopis při čekání u doktora. Třetí skupinou jsou pak závisláci, kteří bez knížky ani ránu.

Jak ale vím z rohovoru se svou starší přítelkyní, čtení bývalo zábavou a číst se mohlo, až když byla hotova všechna práce doma, na poli či na zahradě. Pokud ji rodiče načapali s knížkou, slyšela vždycky: "Ty nemáš co na práci?". Inu, ani dnes moc nečte, protože ji to přijde jaksi nepatřičné, když nemá navařeno, napečeno, uklizeno a vyžehleno. Popravdě řečeno, kdybych i já nebo mnoho dalších kamarádek měly mít splněnu onu podmínku, že budeme číst až bude vše ostatní hovoto, mohly bychom knížky prodat. Už naštěstí netrpím výčitkami, když čtu, ačkoli mám v ložnice haldu nevyžehleného prádla, nevytřenou podlahu a k večeři byl chleba se sýrem místo karbanátků.

Co trápí mě jako knihovnice a člověka knihomilného je, že nikdy nepřečtu vše, co bych ráda a i z těch NEJ knih si můžu vybrat jen zlomek. Knížky dělím na ty, které mě poučí, pobaví a nakopnou. Většinou studuju nějakou knihu psychologickou, snažím se rozjímat z literatury duchovní a laskat se s nějakým příběhem. Knihy, které mě nezaujmou, už nedočítám. Je to jak s lidmi, když vidím, že vztah nikam nespěje, tak už ho zkrátka neživím.

Žádná závislost ale není dobrá, snad kromě závislosti na Hospodinu. Proto i knihomilci hrozí různá nebezpečí. Takovým hlavním myslím je, že bude stále žít nějaké cizí příběhy a zapomene žít svůj vlastní. Pokud je někdo dnem i nocí pohroužen do četby, chybí mu pouto s reálným světem, zapomíná na ostatní krásy života a může se mu stát, že bude prostě mimo - knihomol, který se ztratil sám sobě i druhým. Také by si měl jistě dát pozor, CO čte, čím duši krmí. Já jsem např. tip člověka, který si musí dávat pozor i u kvalitních knih na jejich témata. protože jsem schopná so hodně do děje knihy ponořit, opravdu nemůžu často číst o lidském utrpení, o gulazích či koncentračních táborech. Jsem to totiž potom já sama, kdo je vydávám trýznitelům. A ještě jest nutno nezapomínat taky na své tělo. Při čtení je tělo různě zkroucené na pohovce či v posteli a rozumný knihomil četbu kompenzuje pohybem.

Výhodou četby je, že čtenář se nikdy v životě nebude nudit. A pokud má v sobě touhu poznávat, může být díky knihám neukojitelná. Přečetla jsem knížku Flashky Evy Zábranové, kterou napsala jako vzpomínku na svého otce Jana Zábranu, od jehož úmrtí uplynulo vloni 30 let. Protože četba ve mně vzbudila různé emoce a vyvolala otázky, sáhla jsem po knize Eviny babičky Jiřina, která byla vynikající, a abych v sobě zábranovský okruh uzravřela, čtu Deníky Jana Zábrany. Už teď vím, že to byl čtivec na entou. Navíc uměl jazyky, tak překládal a dokonce překlady mezi sebou porovnával! To asi nikdy dělat nebudu a na to nemám píli a schopnosti, ale takovéto čtení mě povzbuzuje, abych i já své schopnosti rozvíjela.

Čtení sice není všechno, je to ale záliba jistě bohumilá a často je to i práce, ač se to nezdá a mnozí si myslí, že je to jen nějaká vycpávka volné chvíle.

11.ledna 2015