chtěla bych se dělit o to, na co jsem přišla nebo o to, co je pro mě vzácné

O jedné smutné knihovnici

8. 10. 2014 20:09

O jedné smutné knihovnici

Žila byla jedna knihovnice středního věku. Pracovala v knihovně jednoho většího města v dětském oddělení. Měla ráda knížky, ale děti, ty přímo milovala - jejich veselé oči, zvídavé otázky. Těšila se na ně i přesto, že někdy hodně hlučely, vyrušovaly a zlobily. Měla vlastně jedno jediné velké přání. Aby děti pochopily, že knížky jsou bezva, že jsou to věrné kamarádky, které nikdy nezradí. Velmi se snažila, aby si děti čtení zamilovaly. Ano, při dopoledních besedách byly některé děti nadšené, půjčovaly si knížky a slibovaly, že přijdou i odpoledne s rodiči. Ale většinou zůstalo u slov. Odpoledne, když si vychutnala svoje oblíbené kafe, které pila ze srdíčkového hrnečku, seděla v knihovně většinou sama a čekala. Ano, listovala v knížkách, obalovala je, aby se neušpinily, a chystala nové besedy pro další školáky. Ale děti nikde. Ani malé, ani větší. Jen tu a tam přišel někdo, aby si půjčil povinnou četbu. A to "hlavně, aby ta knížka byla tenká."

Když jsou knížky urovnané v poličkách, připomínají neživé věci. Život jim vdechne teprve čtenář, který čte a v jeho fantazii se rozvíjí příběh, který do knížky vdechl její autor. Máme-li knížky jen doma v poličce, jsou předmětem, někdy dekorací. Ale k tomu knížky napsány a vydány nebyly. Knížkám je smutno stejně jako paní knihovnici. Jak je asi nové voňavé knížce, když ji ještě nikdo neotevřel a nepřečetl? Necítí se jako mladá dívka, kterou ještě nikdo nepolíbil? "To jsem tak špatná, že o mě nikdo nestojí?" Knížka také touží po tom, aby ji někdo vzal láskyplně do dlaní, aby se s ní laskal, aby ji hladil, aby do ní pronikal. Je hezké, že v češtině je kniha rodu ženského.

Knížky jsou jako jídlo. Čekají, že je někdo zhltne, nebo pořádně rozžvýká, vychutná, smlsne si na nich. Když je nikdo nečte, jsou jako okoralý chlebíček nebo zkažený zákusek, řízek, který zbyl v lahůdkářství.

Knihovnice vymýšlí, jak udělat dětem čtení záživnější. Snaží se četbu "okořenit", můžu zvát, může upozorňovat, může prosit, ale nechce nutit, nařizovat. Knížka tu není od toho, aby se jí někomu tlouklo do hlavy. "Jestli ty, klacku jeden, nebudeš číst, co z tebe bude? Pořád jen cvakáš na tom pitomým mobilu. Aby ti z toho necvaklo." Ne, takhle to naše dětímilovná a knihomolná knihovnice nechce. Když tam tak sedí odpoledne sama, povídá si s knížkami. Čichá k nim a hladí je, utěšuje. Jsou ale chvíle, kdy by utěšit potřebovala ona sama. Když už je jí do pláče, přijde Verunka nebo Kristián či Davida půjčí si "svoji měsíční dávku" deseti knih. "Paní knihovnice, já jsem ani nemohl dospat, jak jsem se sem těšil."No, tebe, mi Honzíku, poslalo samo nebe.

"Já to nevzdám, má to cenu, i kdyby jen pár dětí našlo díky mě lásku ke knížkám, byla jsem něco platná.", řekne si naše knihovnice jen tak potichoučku pro sebe a už je přece jenom o trošku veselejší.

8.10.2014

 

Zobrazeno 1870×

Komentáře

Audrey

Taky moc nechápu lidi, co nečtou. Život bez knížek mi přijde hrozně prázdný, takový neúplný, povrchní. Ale asi to člověk v sobě prostě buď má nebo nemá (tu zálibu ve čtení).

BětkaV

dřív jsem čítávala fakt asi dvacet knížek, dneska jsem ráda, když za měsíc zvládnu, co musím (a už si vysnívám, které knížky objevím v nebeské knihovně, protože tam bude na čtení celá věčnost :D ). A maminka nám jako malým četla skoro pořád... nejdřív pohádky, pak i některé fantasy... a donutila mě číst si sama, když nám odmítla číst Harryho Pottera 2, že už si to můžem přečíst sami :D od té doby je ze mě nadšený čtenář téměř čehokoli :D

Zobrazit 12 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková