Proč na psychoterapii

Proč na psychoterapii

Občas se u nás věřících křesťanů setkávám s tím, že trochu „pohrdáme“ nebo jak to správně pojmenovat prostředky, které nabízí dnešní medicína či věda při léčbě psychických problémů. Někde jsem četla, že pokud je člověk psychicky nemocný, tak je nejlepší použít tzv. trojnožku – pomoc psychiatra, psychologa a kněze. Po svých zkušenostech bych se pod tuto radu mohla podepsat.

                Má-li někdo diagnostikované deprese, potřebuje léky. Když nás trápí spousta nevyřešených věcí, vztahů, máme problémy v různých oblastech, potřebujeme pomoc psychologa. A když hřešíme nebo máme nějaké vnitřní zranění na duši, je dobré přijmout svátost smíření a poprosit o modlitbu za uzdravení. Mám za to, že většinou ani jedna pomoc příliš nejde nahradit druhou.

                Uvedu na svém příkladu. Protože jsem prodělala deprese a také manickou epizodu, bylo třeba, abych brala léky, které vyrovnávají hladinu serotoninu a dalších látek v mozku. Psychoterapie mi pomáhá, abych si uvědomila, že jsem cenná, jedinečná, abych nechtěla zachraňovat svět, abych se neporovnávala s druhými. Svátost smíření je nenahraditelná, ale neměla by být zaměňována za psychologický rozhovor. Také jsem přijala svátost nemocných. To není žádné poslední pomazání, ale pomoc člověku při vážné nemoci.

                Na psychoterapii už chodím déle než dva roky. Když jsem prodělávala skupinovou psychoterapii na psychiatrickém oddělení, tak jsem byla vždycky hodně nervózní, čekala jsem rady a chtěla jsem z té hodiny a půl urvat co nejvíc pro sebe. Časem jsem pochopila, že správný psychoterapeut rady většinou nedává, ale směruje člověka tak, aby si uměl odpovědět sám. Pomáhá, aby si člověk srovnal myšlenky, našel priority, vyznal se v sobě. Skupinová terapie byla obohacující, ale i velmi vyčerpávající. Často mě povzbudilo, když jsem slyšela, že jiní pacienti prožívají podobné stavy jako já, přispěli svojí zkušeností. Na těchto setkáních je zvláštní, že s prakticky cizími lidmi probíráte ta nejvzdálenější zákoutí své duše a srdce. Mluvíte o problémech, o kterých třeba nehovoříte ani s přáteli. Náročné to bývalo tehdy, když žena mluvila o znásilnění, muž o bití od otce, příběhy týrání, pokusů o sebevraždu. Velkým povzbuzením ale zase bývalo, když jsme se vzájemně drželi v náručí. Těžko by to někdo nezúčastněný chápal. S Evou a Karlem se stále scházíme a podporujeme se. Lidé, kteří nikdy nezažili vážnější psychické problémy, nás totiž mohou jen těžko pochopit.

                Individuální psychoterapie poskytuje více prostoru. Je tam ale velmi důležité najít terapeuta, který vám sedne. Je to takový zvláštní vztah. Je třeba, aby to byl vztah důvěry, ale zároveň aby zůstal mezi terapeutem a klientem určitý odstup. Proto nikdy psychoterapeuti neposkytují terapii rodinným příslušníkům či kamarádům. Mně se často blízcí ptají, co na té terapii vlastně děláme, o čem mluvíme. Jaké téma do rozhovoru přinesu, závisí na mně. Mojí „bolestí“ je např. spasitelský komplex. Terapeut je zde od toho, aby poslouchal. Někdy klade otázky, třeba: „Jak se ctíte? Co to říká o vás?“ Díky terapii jsem se naučila říkat NE bez výčitek, učím se neporovnávat s druhými a nehodnotit se pouze podle výkonů. Uvědomila jsem si, že i moji skvělí a milující rodiče udělali ve výchově některé chyby, nedívám se na svět už tak černobíle, lépe se orientuji v mezilidských vtazích. Terapeut je totiž člověk, který vás nesoudí. Pomoci může do té míry, do které vy se mu otevřete, a to může být pro mnohé lidi problém.