O bezdětnosti dlouhou cestou k plodnosti - závěr

Od bezdětnosti dlouhou cestou k plodnosti – závěr

Musím říct, že oboje rodiče měli dost tolerance a chovali se velmi ohleduplně. Zbytečně se nevyptávali a stáli při nás. Pamatuji si dobře na chvíli, kdy jsem opravdu hodně plakala a bylo mi moc smutno. Nemohla jsem např. chodit na modlitby maminek. Ale jedna ze služeb už se pomalu začínala jasně rýsovat a to bylo TETIČKOVÁNÍ. Nejen to pravé u své sestry, ale i takové „adoptivní“ u dětí mých kamarádek. Taková dobrá tetička, jak mi ony kamarádky potvrdily, je k nezaplacení. Pohraje si s dětmi, přečte jim, pohlídá, kupuje dárky. Já jsem zase byla vděčná, že jsem se mohla pomazlit, zasmát se s nimi. Moji kmotřenku jsme trošku adoptovali i ekonomicky a platíme jí stavební spoření.

            Kolem mé čtyřicítky přišly deprese. Už jsem zažila ve svém životě dvě takové epizody – v 17. letech a pak po VŠ. Teď jsem ale byla 15 let docela v pohodě a bez léků. Jak to všechno bylo s depresemi a mým léčením zpracuji do jiného článku. Ale jedním z důvodů, proč jsem přestala být schopná normálně fungovat, byl i konec nadějí na vlastního potomka. Přece jen jsme znova uvažovali o umělém oplodnění IVF. Bylo mi jasné, že teď nebo už nikdy. Do nemocnice za mnou jezdil můj zpovědník a modlili jsme se spolu. Prosili jsme i o Boží slovo do mého života. Už si nepmatuji, co přesně to bylo, ale z toho slova bylo jasné, že umělé oplodnění není pro nás cestou. Kapitolu „adopce“ jsme uzavřeli už dřív. Manžel se na to necítil a já to musela respektovat. Bezdětní manželé mají svoji cestu těžší v tom, že se musí více ptát: „Když tedy, Pane, nemáme děti, co po nás chceš? Jak máme sloužit? Jak můžeme využít dary, které jsi nám dal?“ U rodin s dětmi je určitý čas jasné, že budou pečovat o děti, starat se o jejich hmotné i duchovní potřeby. Můj manžel je sice věřící, ale nepotřebuje ke svému životu církev a chození do kostela, takže ani společná služba ve farnosti není možností pro nás dva. Co ale můj muž miluje je pěší turistika. Už pět let máme takovou „sranda cestovku“ CK Chroštík a pořádáme veřejné výlety pro lidi z okolí. On je vedoucí, který výlety naplánuje, a já jednatelka, která pošle pozvánky a vyřizuje korespondence. Na výletech zažíváme moc hezké společenství a obnovujeme se na těle i na duchu. Bývá nás od pěti do dvaceti osob. Začali jsme s dvěma výlety ročně, letos jich už bude šest. Manžel to bere velmi vážně. Mě to sice úplně neuspokojuje, ale je to činnost užitečná a spojuje nás.

            Pro sebe samu jsem objevila ještě další dva velké dary, kterými můžu sloužit – být přítelkyní, věnovat čas druhým. Zjistila jsem, jak se mnou druzí lidé rádi tráví čas. Téměř každý týden chodím s někým na kus řeči. Zřejmě není běžné věnovat druhému dva hodiny svého času a povídat si třeba i o docela závažných věcech. Od druhých vím, že jsou se mnou rádi. Občas se mi stává, že už ale na tolik lidí nemám psychickou sílu a musím setkání omezovat.

            Poslední mojí službou je psaní. Píšu na tento blog, napsala jsem knížku Papiňák a pokračuji v psaní druhé knížky Abeceda mého života. Jak čas dovolí, jezdím na autorská čtení a beseduji o životě. A to mě baví moc. Satisfakcí je, když mi čtenáři pošlou mail či zprávu o tom, co jim knížka dala. Naposledy jsem takto byla dojatá z hodnocení literárního vědce pana Trávníčka.

            V mém srdci už není krvácející rána, ráno z toho, že nemůžu mít děti. Je tam strup. Někdy se ale stane, že do toho strupu někdo nechtěně rýpne, a zase začne krvácet. Bohu díky se hojí docela dobře.

                                                                                              3.7.2014