chtěla bych se dělit o to, na co jsem přišla nebo o to, co je pro mě vzácné

Úskalí katoličky od malička

17. 6. 2014 21:29
Rubrika: zamyšlení

Úskalí katoličky odmalička

Je mi jasné, že to, o čem budu nyní psát, by mohlo vzbudit veliké diskuse a asi i vlnu nepochopení. Je mi 43 let a pokud se dožiju osmdesátky, tak jsem zhruba v polovině života. Vyrůstala jsem v opravdu zbožné rodině. Chodila jsem do kostela nejen v neděli, ale i ve všední dny, nejméně každý pátek. Zpívala jsem ve sboru, chodila do modlitební skupinky, jezdila na chaloupky, později i jako asistentka a nakonec jsem šla po revoluci studovat teologii, protože mi to přišlo jako něco úchvatného, moci hlásat evangelium a pomáhat druhým ke spáse.

V mém rodném Studenci chodí do kostela tak čtvrtina obyvatel, ekumenismus není třeba pěstovat, protože tam jiní křesťané, natož jinak věřící lidé, nejsou. Dělili jsme se na ty, kdo do kostela chodí a na ty, kdo ne.

Jsem 17 let vdaná a žiju v Karlových Varech, kde do kostela chodí necelé jedno procento obyvatel. Manžel žije víru jinak a kostel příliš nepotřebuje. Prožila jsem manickou poruchu, která vyvrcholila v Izraeli, když jsem se na poušti při pěší pouti zhroutila a byla převezena nejprve na emergency a poté na psychiatrickou kliniku. Zažila jsem náboženské bludy. Teprve nedávno jsem si uvědomila, že jsem měla život nastavený a vždycky jsem "plavala" jen v katolických vodách. Nikdy jsem si nemohla dovolit pochybovat a hledat.Víru mám navíc těsně spojenou s láskou a přijetím. Pro moji maminku je největší životní radostí, že všichni tři sourozenci dál žijeme v katolických společenstvích. Po zkušenosti z Izraele, která byla otřesná a je nepřenosná, jsem nebyla schopná do kostela chodit, nebyla schopná se modlit atd. Navíc žiju mezi lidmi, kteří jsou buď nevěřící, nebo věří různým léčitelům, kyneziologii aj. Musím říct, že v některých oblastech jsem velmi svázaná. I když jsem věděla, že do kostela nemůžu chodit ze zdravotních důvodů, měla jsem ošklivé výčitky svědomí. Neúčast na nedělní bohoslužbě mám zafixovanou jako těžký hřích. Velmi dlouho jsem chování svých bližních posuzovala velmi přísně. Dělila jsem věřící na ty opravdové a vlažné. Nedokázala jsem lidem dopřát jejich hledání a respektovat jejich vlastní cestu. Ani já sama jsem neměla možnost dopřát si pochybnosti. Konvertité hledají a dojdou k víře. Já jsem byla nějak vychovaná a rodiče se snažili, aby to bylo co nejlépe a předali mi ten nejvzácnější dar, který přijali - svoji víru. Ale.... Položila jsem si hypotetickou otázku, co by se stalo, kdybych se stala evangeličkou nebo kdybych třeba konvertovala k islámu. Měli by mě pak ještě moji rodiče a přátelé rádi? Kolik odvahy asi potřebuje člověk, který dojde ve svém životě k nějakému jinému přesvědčení a má to před svými blízkými přiznat? Co taková Edith Steinová?

Moje hledání není u konce. Dostala jsem od Boha rozum a svobodnou vůli a podle těch bych se chtěla řídit. A jsem šťastná, že si můžu dovolit být dospělá.

17.6.2014

 

Zobrazeno 1934×

Komentáře

Krasnazena

Upozornil mě kamarád konvertita, že to prožíval podobně v tom, že také musel mít hodně odvahy ve své vlastní rodině najednou žít a jednat jako křesťan.

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková