Moje askeze

Každý z nás má nějakou svoji Achillovu patu, nějaké místo (většinou i více místJ), kde je slabý a zranitelný. Mám jich dost, ale jedno mám takové zvláštní, které jen tak někdo myslím nemá. Jsem závislá na vztazích a dělá mi velké problémy uvědomovat si, že nemůžu každého, kdo je mému srdci milý navštěvovat, každému psát, telefonovat, s každým trávit čas. Nemůžu každému, kdo je právě v nouzi posílat peníze.

            Musím se krotit v tom, kolik kontaktů jsem schopná a ochotná „živit“ a udržovat. Většině lidí stačí, když se s přáteli sejdou párkrát za rok, ba ani sourozenecké vztahy každý nepěstuje nijak vřele. My, „vztahovci“, často narážíme nejméně na dvě věci. Často si musím opakovat, že když nám Maruška či Pepík každý týden nedají o sobě vědět, ještě to neznamená, že na nás už zapomněli nebo že nás nemají rádi. Také si občas musíme připomenout, že jsou typy lidí, které by náš přehnaný zájem mohl otravovat a dusit. Ale asi úplně nejdůležitější je umět si i ve vztazích udělat nějaký řád. Je to právě oblast, se kterou se potýkám. Nevyčítat si, že potřebuji nějaký čas trávit v samotě, i když bych moc ráda šla na kafe s další kamarádkou, tak prostě nejít, protože už na to nemám energii a čas. Každý vztah totiž s sebou nese spoustu emocí a emoce vyčerpávají, zvlášť nás, po který vyprávění druhého nesteče, ale zapadá do srdce. Udělala jsem nějaká „bezpečnostní opatření“. Jelikož jsem velmi otevřená a mám tendence o sobě všechno říci všem, vybrala jsem si pět důvěrných přítelkyň, které jsem si napsala na lísteček a se kterými probírám své radosti, trable i opravdu důvěrné věci. (Chápu, pro koho je pět obrovské číslo, ale pro vztahovce, který má v adresáři 500 adres, je to akorát.)

            Mojí askezí tedy jet vydržet, že nemůžu navštívit svého bratra s jeho ženou, tak často, jak bych chtěla a jejich miminko mezitím vyroste a já si ho neužiju. Nemůžu pomáhat všude, kde je to třeba, ale musím si vybrat, musím volit. Chci svůj čas věnovat hlavně svému manželovi, aby si nepřišel odstrčený nebo jenom jako jeden z mnoha. Nezapomínat na své staré rodiče. Dobře zvažovat, jestli mě setkání s lidmi příliš nevysaje. Mám velké a dobré srdce, to není chlubení, ale fakt. A druzí to poznají a chtějí se mnou trávit čas. Ale já pak, protože někdy nedokážu říci „ne“ a někdy jednoduše neodhadnu svoje síly a energii, spláču nad výdělkem.

            Je to jako s jídlem – není dobré se přejídat. Ani lidi není dobré „konzumovat“. Přejíme-li se jídlem, bolí břicho, „přejíme-li se lidmi“. Bolívá hlava a často i srdce. Být přítelkyní stejně nemůžu desítkám lidí, ale pouze jednotlivcům. A tak je velkým darem, že si mě za přítelkyni někteří vybrali a jsou ochotni investovat čas, emoci a někdy i peníze.