Když necítí, že je milovaná

Minulou sobotu jsme se sešly s kamarádkami na našem pravidelném ročním setkání. Bývají to moc hezká setkání. Ale letos mě to nějak zmohlo. Ne, že bychom tam pily alkohol. Zmohlo mě to citově. Je nám všem od 40 do 50 let a prožíváme různé radosti a strasti. A letos, jak kdyby těch strastí bylo nějak víc. Samozřejmě ve většině rodin jsou nějaké výchovné problémy s dětmi, některé farnosti „spí“ nebo je zkrátka těžké pořízení s knězem. Ale co se ve vyprávění mých milých kamarádek a přítelkyň stále opakovalo bylo téma: necítím se milovaná. V některých manželství to navenek funguje. Děti jsou zdravé a dobře se učí, manželovi se daří zabezpečit rodinu, kamarádka sice s vyplazeným jazykem, ale zvládá domácnost. Jak prohlásila J., manželství je ekonomicko-provozní jednotka. V několika manželstvích je to skoro na rozpad. Ženy to drží. Kam by šly? Nejen že nejsou milovány, ale jejich muži jsou na ně slovně hrubí, zažívají ponížení a musejí hledat nějaké cesty, jak přežít, jak si zachovat alespoň něco málo, co je bude těšit, z čeho se budou radovat. Často jsou zahnány do kouta kvůli financím, vidí, jak se špatné soužití mezi nimi odráží na dětech. Na setkání bylo i dost hezkých momentů, ale pro mě tyto bolestné letos převážily. Jedno je jasné, bez víry by ty moje kamarádky už byly dávno rozvedené. A já sama jsem si odnesla jeden důležitý závěr: „POKUD ŽENA CÍTÍ A VNÍMÁ, ŽE JE MILOVANÁ, VYDRŽÍ TÉMĚŘ VŠECHNO. POKUD TO NECÍTÍ, PAK I VELKÝ DŮM, ZDRAVÉ DĚTI A DOBRÁ PRÁCE, JAKO BY NEBYLY TÉMĚŘ NIČÍM. Pokud ženina duše není živena, scvrkává se. U náš doma přes různé drobné rozmíšky a rozdíly vím, že milovaná jsem. Manžel ví, co potřebuju, abych věděla, že mě stále miluje. Něco z toho nedělá, ale každodenní objetí a políbení si zachováváme. Rádi si spolu dáme kafe a plánujeme, kam budeme cestovat. Prohlížíme si fotky, vyrážíme na výlet. I když jsme velmi rozdílní jedinci, vážíme si jeden druhého. Prožili jsme spolu už i veliké trápení a přestáli těžkou nemoc.

            Často jsou oba partneři velmi unavení, často se nedostává peněz. Také spolu některé páry už kolem čtyřicítky nemají sex. A to je smutné. Jsou to velké zdroje konfliktů. Nejtěžší je, když se úplně zasekne komunikace a není možné se pohnout ani o krůček. Určitě ale zbývá naděje, že Bůh má dost moci proměňovat srdce. Také je velmi smutné, když si jeden z páru neuvědomuje, že potřebuje pomoc – psychoterapeuta, psychiatra či duchovního. Prostě ve své pýše nepřizná, že má vážný problém. A ten problém se netýká jen jeho, ale celé jeho rodiny, někdy i té širší.  Nabízejí se také velmi podnětná manželská setkání. Ale když jeden z páru nechce, nutit ho nemůžete. Kam se ale vytratil smysl manželského slibu? Jak zachovávám lásku? Co když jeden z partnerů přestal praktikovat víru? Jsou případy rodin, kdy dojde když ne k násilí fyzickému, tak psychickému a ne vždycky je správné v takovém partnerství vydržet.

            Nechci, aby moje manželství bylo jen provozně-ekonomickou jednotkou. Toužím, aby bylo místem lásky, sdílení a svobody, místem štěstí.

                                                                                                          29.5.2014