chtěla bych se dělit o to, na co jsem přišla nebo o to, co je pro mě vzácné

Výkon

20. 2. 2014 17:12
Rubrika: zamyšlení

Výkon

Celá západní společnost je postavená na výkonu. Ještě markantnější je to myslím třeba v Japonsku. Člověk je podle výkonu posuzován. Už od školky pořád s někým soupeříme v různých soutěžích a závodech. Snažíme se být nejkrásnější, nejrychlejší, nejštíhlejší, vynikat ve zpěvu, ve hře na nástroj. Někteří lidé, pokud nemají na to vynikat v dobru a v bohulibých aktivitách, snaží se na sebe upozornit nějak jinak – rozbít koš, posprejovat bílou stěnu, být největším rváčem, sníst nejvíc knedlíků nebo vypít nejvíc piv.

            Dívala jsem se na některé olympijské disciplíny a říkala jsem si: jo, když někdo vyhraje medaili, tak je king, všichni jsme na něj hrdí, ale když se mu to z nějakých důvodů nezdaří, tak nadáváme, někdy jím dokonce opovrhujeme. Ti, kteří se věnují nějakému sportu vrcholově, nemají pak vůbec čas na spoustu jiných hezkých věcí. Jsem typ člověka, který se (i duševněJ) raději rozvine do šířky než do výšky. Proč si mám vyčítat, že nejsem dobrá hospodyně, která každý pátek nepeče a každou neděli nevaří omáčky? Jsme zaměřená múzicky a když můžu raději si něco přečtu.

            Jak je těžké být v tomto světě slabý, neúspěšný. I kdybychom jako žáci, studenti i v produktivním věku byli výkonní a sklízeli úspěchy, zákonitě přijde stáří, kdy chtě nechtě budeme muset zpomalit. Pokud jako hlavní motor svého života budeme mít výkon, brzy narazíme.

            Mně samotnou trápí, že se nedokážu neporovnávat s druhými. Stále hledám, kde je zdravý střed mezi výkonem a odpočinkem. Zdravá soutěživost k lidem zřejmě patří. Ovšem hodnota člověka by se neměla měřit jeho výkonem a užitečností. Je mnoho lidí všelijak postižených, znevýhodněných, nemocných. Přemýšlela jsem v čem tedy hodnota člověka je a nemůžu přijít na nic lepšího než v jeho schopnosti milovat. Sama sebe si víc vážím, když si můžu večer odškrtnout, co všechno jsem stihla. To, jsi ale, Liduško, dobrá! Pobyt na psychiatrii mě nejvíc srážel právě tím, že mi ukazoval moji křehkost, nevýkonnost, slabost. Spolupacient jezdí do nemocnice tehdy, když se necítí dobře a bere to jako pomoc. Já, pokud bych tam zase musela jít, brala bych to jako selhání, jako prohru. Mám v sobě motorek, který se nechce zastavit. Když čtu, tak si dělám výpisky a těším se, že o nějaká moudra obohatím druhé. Jdu-li plavat, počítám, kolik jsem uplavala bazénů. Nedokážu se uvolnit a nechat věci jen tak plynout. I ve vztazích chci být výkonná: pomáhat za každou cenu. Jaká je z toho cesta ven? Někdy se na jakýkoliv výkon vykašlat. O dovolené odložit hodinky. Vstát tehdy až se bez budíku probudím, dělat jen to, co dělat chci a ne to, co musím. Vychutnávat to, že JSEM.

 

                                                                                                          20.2.2014

           

           

Sdílet

Komentáře

Lucie007 S tím mám taky problém. Pořád si myslím, že musím podávat max. výkony za každou cenu. Největší pecka pro mě v poslední době byla, když mi paní psycholožka řekla, po té, co jsem si přišla žádat o radu, proč se mi pořád opakují nějaké věci v životě, že jsem "záchranářka" mám tendence pořád někoho zachraňovat a nevím proč? místo, abych zachraňovala sebe.

Krasnazena Ahoj Lucie, v mé knížce Papiňák je kapitola "O spasitelském komplexu". A já jsem si teď na webu víra našla z knížky P.Józefa Augustyna rozjímání o lásce k sobě.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková