chtěla bych se dělit o to, na co jsem přišla nebo o to, co je pro mě vzácné

Máňa a depka

14. 11. 2013 18:06
Rubrika: deníček

Máňa a depka aneb manuál pro blízké nemocných

Že jste druhý výraz někde slyšeli, ale ten první vám nic neříká? O depkách, tedy depresích se už poměrně dost mluví. Pravdou ovšem je, že mnoho lidí své smutky či chmury zaměňuje za deprese. Deprese je vážná nemoc. Smutek za pár hodin či dní pomine, chmura se rozptýlí, ale deprese se většinou projevuje tak, že člověk vůbec nemá chuť do života, není schopen vstát ráno z postele. Věci, které mu dříve dělaly radost, mu ji nedělají. Začne se velmi podceňovat. Někdy opravdu není schopen dělat to, co dříve zvládal levou zadní. K depresi se často pojí obrovská úzkost a tíseň. Ty mohou somatizovat, projevit se nějak na těle. Někteří lidé ji mohou cítit jako knedlík v krku, jiným se to sevře u srdce, další má vetřelce v břiše a vůbec nemůže jíst. Deprese má více příčin a ne vždy je jasné, jak vznikla. Někdy nemocným chybí nějaká chemická látka v mozku, jindy je zde nějaká vnější příčina (nemoc, smrt blízké osoby apod.), které do deprese člověka uvrhnou. Pokud se někdo depresivní ve vašem okolí vyskytne, poraďte se s odborníkem nebo si o depresi něco přečtěte. Hlavně neříkejte nemocnému: „Prosím tě, vzpor se. To přece zvládneš. Podívej se paní Novákové umřel manžel už ve třiceti a taky se z toho nesložila.“ Váš bližní prožívá obrovské trápení. Možná je horší než zlomená noha nebo rakovina. Není vidět, je neuchopitelné a těžko vysvětlitelné. Pokud je deprese hluboká, může nemocný i zvracet, nebo je třeba neschopen chůze a hlavně ho napadají myšlenky na sebevraždu. Ano, i dobrému křesťanovi se to prosím může stát….

Co by měl bližní nemocného dělat? Objednat ho k psychiatrovi. Dovolte mi osobní zkušenost. Někteří psychiatři jsou vyhořelí, nepříjemní a nemocnému příliš nepomohou. Já jsem našla až na třetí pokus. Nevzdávejte to. Žijeme v zemi, kde si můžeme lékaře vybrat. Potřebná je též psychoterapie.

            Ráda bych se s vámi podělila o svou osobní zkušenost aktivní katoličky. V době depresí jsem nebyla schopná chodit do kostela. Prostředí na mě působilo tísnivě, rozklepala jsem se a rozbrečela. Dovedete si představit, jak takový stísněný člověk zaklekne do přítmí zpovědnice? Já tedy ne. A navíc, málokdo z kněží je vzdělán v psychologii, natož v psychiatrii. Nenuťte nemocného chodit do kostela. Spíše mu nabídněte společnou modlitbu doma. Na nemocného také mohou přijít veliké pochybnosti hlavně o dobrotě Boží. Prožívá velká muka a má pocit, že Bůh je daleko.

            Společnou zkušeností několika z nás, kteří jsme se sešli na psychoterapeutickém oddělení je, že depresivní člověk potřebuje objetí. Ne nějaké letmé. On si ve vaší náručí potřebuje pohovět, potřebuje se schovat. Neděste se, když se na vás bude vrhat. A nemá to co do činění s erotikou. Taky mu bývá dobře pod dekou, zvlášť v embrionální poloze, cítí se chráněný. Depresivní člověk bude častěji plakat. Někdy to působí velmi očistně. Neříkejte mu: „Nebreč.“ Lepší je se zeptat: „Můžu pro tebe něco udělat?“ Veďte ho k tomu, aby uměl vyjádřit své potřeby. Já jsem např. potřebovala esemesky, rozhovory, vidět zájem ze strany přátel. Měla jsem pár důvěrníků, kterým jsem volala skoro denně. Počítejte s tím, že depresivní člověk bude unavenější a bude více spát. Pokud spí, je to dobře, většinou ale nebývá dobré, když leží a nespí. Přicházejí pak na něho chmurné myšlenky. Je lepší, když se něčím zaměstná. Dobrá je fyzická práce a přiměřená pohybová aktivita. Neujde 20km, ale krátká procházka prospěje. Většina lékařů nabízí poradenství pro rodinné příslušníky. Využijte toho a ptejte se na vše, co potřebujete vědět. Váš blízký není líný ani není blázen, je nemocný. Počítejte s tím, že může být velmi nerozhodný. Já jsem např. nebyla schopná nikam chodit sama a třeba i běžný nákup byl pro mě problémem. Člověk v depresi většinou nechce být sám. Tolik k depresi.

            A teď ta máňa, mánička neboli mánie. Onemocnění, které mám, se dříve jmenovalo maniodepresivní psychóza, nyní bipolární porucha. Jsem 16 let vdaná a v manželství to byla první mánie, kterou jsme s manželem prožili. Mánie zrovna tak jako deprese může být různě dlouhá, od několika týdnů až po rok. U mě nastupovala plíživě. Nevšimli si ji psychiatrička ani psychoterapeutka. Obecné znaky mánie jsou, že takový člověk špatně spí, často má dalekosáhlé plány, obrovské množství energie, hodně jí, je sexuálně hodně aktivní, neklidný, často také nadměrně utrácí. Všechno je prostě přehnané, všeho je moc. Pokud o své nemoci neví, mohou být začátky mánie dosti příjemné. Byla jsem velmi výkonná. Často jsem v noci tvořila – psala jsem úvahy do knížky často mezi druhou a čtvrtou ráno. Mozek šrotoval a nešel uklidnit. Měla jsem spoustu nápadů i na práci s dětmi v knihovně. Scházela jsem se se spoustou lidí, stíhala divadelní představení, koncerty, cestovala. Pak jsem si vymyslela cyklus přednášek o světových náboženstvích, do kterých by se nepustil možná ani nějaký ThDr. Ne tak Ludmila. Posháněla literaturu a každý měsíc v knihovně představila jedno světové náboženství. Poté jsem jezdila na autorská čtení po knihovnách, prodala 1200 svých knížek během půl roku. To už si asi i manžel všiml, že všechno není v pořádku. Chtěla jsem si splnit sen. Odjeli jsme v dubnu do Izraele. Byla to netradiční cesta – pěšky do Jeruzaléma s Biblí v ruce. Tady se spojilo několik skutečností, které vedly ke kolapsu. Putovali jsme pěšky – pěší putování má vždycky velkou sílu. Já ale už asi čtyři noci spala jen zhruba tři hodiny. Izrael je zemí, která má pro věřící křesťana obrovskou sílu a mnoho poutníků se shodlo na tom, že je návštěva Izraele proměnila. Další silnou skutečností byly hluboké meditace kněze, který byl s námi. Vše tedy dopadlo tak, že místo, abych došla do Jeruzaléma, skončila jsem na emergency moderní jeruzalémské nemocnici a další den na prestižní ženské psychiatrické klinice. Zatímco já byla v mánii a pořádně si neuvědomovala, co se děje, manžel byl na pokraji zhroucení. Strašně se o mě bál. Po příletu domů jsem byla hospitalizovaná na psychiatrii, ale ještě asi dva týdny trvalo, než jsem si uvědomila, že jsem nemocná. Za asi tři měsíce po mánii přišly deprese. Na to, že přijdou, mě moje terapeutka upozornila. Dbali jsme všichni na to, aby deprese nebyly hluboké. Skoro půl roku jsem také skoro nechodila do kostela, protože moje onemocnění provázely i náboženské bludy. Nešlo to. Kdo můžeš pochopit, pochop. Díky psychofarmakům, psychoterapii a jistě i modlitbě mnohých se po sedmi měsících cítím poměrně dobře.

 

 

 

Sdílet

Komentáře

Krasnazena Pokud budete kdokoliv kdykoliv potebovat nějakou radu, neváhejte se na mě obrátit. toto svědectví můžete dle potřeby šířit dál.

margotka1 Liduš, tu depresi jsi popsala úplně super přesně. To všechno znám, i to, že se člověku Bůh zdá hodně daleko. Já jsem také nemohla chodit do kostela, bylo to hrozně těžké. Je to tak, že člověka v tu dobu nejde posuzovat jako zdravého, protože deprese je opravdu nemoc a velice nepříjemná, zasahuje celého člověka Přeju ti hodně síly, drž se :-)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková