Povolal jsem tě tvým jménem

"Povolal jsem Tě Tvým jménem"

Toto téma se mi často vrací. V naší nepříliš křesťastnké zemi, kde je v poslední době křtěno málo lidí zůstal ten hezký název "křestní" jméno. Pocházím z Podkrkonoší a tam si nepamatuju, že by někdo říkával "můj mužskej, náš malej, můj starej,můj chlap". Mně se to nějak nelíbí. Vím, že to od těch, kteří tato označení v řeči používají, vůbec není myšleno zle, ale vnímám křestní jméno jako určité znamení.

Dost často rodiče vybírají jméno podle toho, aby se hodilo k příjmení. Jmenuje-li se pan třeba Košťálovitý, tak je skoro za trest dát dítěti křestní jméno třeba Břetislav. Další kriterium při výběru jména, které jsem u známých zaznamenala je, aby dítko nemělo svátek a narozeniny moc blízko u sebe a dostávalo víc dárků pěkně rovnoměrně během roku. Mé kolegyni Evě, která se narodila 23.12. se rodiče pěkně pomstili. Možná, že dostávala tři dárky. Ale zřejmě si je nevychutnala tak jako já, která má narozeniny v únoru, svátek v září,  a Vánoce slavíme všichni v prosinci. A také  jméno musí nějak hezky znít nebo býti dostatečně exotické.

Mně se moc líbí, jak vybírali jména pro své děti rodiče v době starozákonní -ta jména nějak předurčovala jejich nositele, nebo se tu naznačovaly okolnosti porodu apod. Napadlo mě, že často by bylo snad lepší dát dětem jméno až poté, co trochu poznáme, jací jsou. Někdo možná do svého jména doroste. U mě se rodiče trefili snad na 100% - jsem prostě Ludmila, žena milující a milovaná, toužící po lásce.

Někdy se lidé nechají přejmenovat, protože se se svým jménem neztotožní. Chápu to. Kamarádčina bratra pojmenovali Norbert. Nebyli to křesťané, on nevěděl, jak významný světec se pod jeho jménem skrývá, nelíbilo se mu. Tak šel na úřad a je z něj Saša. Katolíci mají výhodu, že si další jméno můžu vybrat při biřmování. Kamarád Honza, který má jako křestního patrona Jana Křitetele, zůstal Janovi věrný a jako biřmovacího zvolil Jana Maria Vianneye. Protože znám dost konvertitů, vím, že dokonce chtěli, abychom jim říkali nikolik jmény rodnými, ale právě křestními - z Ivany byla Klára a ze Simony Benedikta.

Trpí ji někdo úzkostí, vnímám, že potřebuje dvě věci - obejmout a oslovit jménem. Moc se mi líbí, když se jména nekomolí, když se používají v původním znění - třeba "Ludmila" zní jako kněžna, "František" zní krásně a dávam přednost "Petře" před "Péťo". Samozřejmě jinak oslovujeme děti, jinak dospělé. Ale přimlouvám se, abychom křestní jména používali. Byly jsme na pokoji v nemocnici v této sestavě: Alžběta, Monika, Vladimíra, Miroslava, Alena, Lucie a Ludmila.

Náš pan učitel zeměpisu Jiří Stránský, když se s námi v 1.ročníku střední školy seznamoval a četl v seznamu Magdaléna Jandová, otázal se: "Magdaléno, jak ti doma říkají?" "Magda", odvětila Magdaléna. "Dobře, budu ti také tak říkat, Magdalén," nechal se slyšet pan učitel.

Ludmila Křivancová, 3.7.2013