chtěla bych se dělit o to, na co jsem přišla nebo o to, co je pro mě vzácné

Úvaha velikonoční

31. 3. 2013 22:40


Úvaha velikonoční
Skončila zase jedna postní doba- čas milosti, kdy bylo možné odhodit nepotřebné, soustředit se na Krista, toužit po obrácení a rozjímat o jeho utrpení. Na začátku jsem se chtěla aspoň v pátek postit - cvičit si vůli a udělat v sobě prostor pro Boha. Ale.... Jako už mnohokrát bylo všechno jinak. Moje předsevzetí číst si z Lectio divina na postní dobu se podařilo jen občas. Zato trápení blízkých jako by se množilo: kamarádčiny deprese, prudké zhoršení zdravotního stavu naší příbuzné, kamarád si vzal život. Velmi blízká je mi v takových chvílích křížová cesta a bolestný růženec. Asi to není teologicky správně, ale napadlo mě, že i kdyby Kristus nemusel platit za náš hřích, tak jeho ochota připodobnit se nám ve všem, i v utrpení, je úžasná. Ježíš, který se potí krví - vybaví se mi krůpěje potu rodící ženy nebo člověka, který čeká na operaci. Bičování - lidé, kteří zažívají prudké bolesti různého druhu. Korunování trním - to si představím člověka, kterému se druzí posmívají, ztrapňují ho, nepřijímají, protože má jinou barvu pleti, kulhá, má znetvořený obličej, týrané ženy, bezmoc starého člověka. Zvláště Ježíš, který se potí krví, který prosí, aby mu byl odňat kalich bolesti, ten je mi blízký. Protože On ví.
Při rozjímání mě šokovalo tato věta: "Nestačí nahlédnout do Ježíšova hrobu, je třeba do něj vstoupit." Jak to autor myslí? Nestačí se bolesti jen lehce dotknout, je třeba ji prožít? Někteří katolíci nechodí do kostela na Velký pátek, ale jdou jen v neděli. Je možné prožít s Kristem vzkříšení, když jsme s ním neumřeli? Když jsme se nenechali pohřbít? Není to tak dávno, co jsem se chtěla každé bolesti zbavit, odhodit ji od sebe, vzít s prášek, utéct. Ale.... Bolest má obrovskou cenu. Připomíná nám, že jsme smrtelní, křehcí. Víme, že kdyby nás nikdy nic nebolelo, tak si vlastně ani neuvědomíme,jak je to skvělé, když jsme zdraví. Bolest nás učí mít soucit s bližními, kteří trpí. Mě momentálně s mojí příbuznou, která z plné síly začala velmi rychle chátrat - má velký třes a zapomíná.
Fascinuje mě Kristova otevřená náruč na kříži. "Až budu vyvýšen ze země, potáhnu všechny lidi k sobě." A probodené srdce. Máme-li srdce zavřené, není schopno milovat. Pokud je srdce probodeno, mohou z něho téct proudy živé vody, proudy lásky k našim bližním. Pro každého může ono probodené srdce znamenat něco jiného. Ale obecně je to schopnost citlivosti a něhy. Nabídnout Bohu svoje probodené srdce, které se učí milovat. Nechtít druhé vlastnit, manipulovat s nimi, ale sloužit. Jak obrovská je síla lásky! Láska může působit i na dálku. Můžu obejmout toho, který to potřebuje skrze Krista.
Kéž by nás Kristovy rány uzdravily. Kéž bychom měli odvahu jako Tomáš vložit do jeho ran svou ruku, procítit živou ránu, sáhnout si. Kristus tak pozoruhodně povýšil tělo. Tělo není něco hříšného, co nás omezuje, co působí pokušení. Tělo je nástrojem spásy - tělo zmučené, probodené srdce, rány v rukou a nohou. Když mám někoho moc ráda, on se trápí a já nemůžu nijak pomoct, vkládám ho do Kristova milujícího probodeného srdce. Jde dělat víc? A ve svém zraněném srdci nesu své nenaplněné city, vztahy, z kterých mi je smutno, děti, které nemá nikdo rád, zubožené lidi. Je-li v srdci rána, stává se úkrytem pro druhé.

31.3.2013

Zobrazeno 925×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková