Svobodný je ten, kdo nelpí

Svobodný je ten, kdo nelpí
Často lidé lpí na věcech, já lpím na vztazích. Je mi 42 a za ten čas jsme už prožila a prožívám spoustu různých vztahů. Některé trvají dlouho - jsem dcerou, sestrou, manželkou, tetou. Pak jsou vztahy, které jsme si vybrali. Tím nejdůležitějším je pro mě přátelství. Jsou kamarádství krátkodobá. Když jsem studovala na střední nebo vysoké škole, tak jsem se znala a kamarádila se s mnoha lidmi. Jen pár vztahů přežilo odloučení a vzdálenost. Některé byly nebo jsou velmi intenzivní. Ale někdy se stane, že nějaký vztah vyčpí, vyprázdní se, skončí. A já to moc těžko nesu. Je v tom kus lpění, je v tom neschopnost ty lidi "pouštět" z rukou, neschopnost pochopit, že život jde dál a někteří lidé s námi ušli pouze kus života, nějakou etapu. Většina lidé o tom ani nepřemýšlí a prostě to tak berou. Ne tak já.... Mně to bolí, dumám nad tím a nedá mi to spát.
Tak třeba Maruška (jméno je samozřejmě fiktivní, ale podobnost se skutečnou osobou náhodná není). Tolik let jsme se intenzivně přátelily. Volaly jsme si, psaly si a dle možností se i navštěvovaly. Pak jsme jedna druhou držely, když jsme byly vážně nemocné. Pak přišlo nedorozumění. Mimochodem zjistila jsem, že není dobré řešit konflikty písemnou formou. Má to tu nevýhodu, že nevidíte gesta toho druhého, neslyšíte tón hlasu, nemůžete se podívat do očí. Slovo je ošidné v tom, že má pro různé lidi různý význam. Dobře si vzpomínám, jak mě pohoršilo, když známá použila slovo "parchanti" jako označení pro děti, které chodí do knihovny. V mých uších zní slovo "parchant či harant" velmi hanlivě. Ona to tak nemyslela. No, a když problém v písemné projevu probíráte, je oheň na střeše, co by dup. A pokud není dobrá vůle si věci i vyříkat, pokud oba lpí na svých stanoviscích, pokud se jeden nebo druhý nějak dotkl, a to chtíc či nechtíc Achillovy paty partnera, může vztah jednoduše skončit. A to se nám s Maruškou stalo. Není tam nenávist, ba ani neodpuštění, ale je to nějaká díra, která nejde překročit. Náš vztah byl hodně intenzivní a já mám najednou tu díru v duši. Marně mi manžel říká, že mám přece dvacet dalších přítelkyň a padesát kamarádek. S Maruškou jsme prožily hodně a bolí to. No jo, ale co když mě i tato zkušenost má posunout dál? Co když poukazuje na mé lpění, v horším případě může být závislostí? Co když mě prostě štve, že jsem zklamala a v jejích očích už nejsem tak dobrá, spolehlivá, úžasná? Kus pravdy v tom určitě je. Ale může to být i tak, že i když jsme spolu ušly dlouhý kus cesty, teď se naše cesty rozešly. Možná jde každá úplně jinam, možná jdou souběžně, snad se zase někdy protnou. A když ne, přeju Marušce, aby putovala s radostí, neměla moc těžký batoh a nikdy ji nechybělo kus chleba a voda k napití.

28.2.2013