chtěla bych se dělit o to, na co jsem přišla nebo o to, co je pro mě vzácné

Lidé chodiví, váliví a jezdiví

22. 2. 2013 11:15
Rubrika: zamyšlení

Lidé chodiví, váliví a jezdiví

 

Zase by to chtělo nějakou špetku humoru v tom světě bláznivém.

 

            Manžel přišel nedávno z hospody s tím, že Jarda si postěžoval, že už mají vysezené křeslo a Ivan si přisadil, že má proleželý gauč. Tak jsem říkala svému turistovi, že jemu se tohle stát nemůže. On může tak jedině prochodit boty. Jedna z kategorií, jak můžeme rozdělit lidi je na chodivé, válivé a jezdivé.

 

Jezdivých je hodně: nasednou před domem do auta, dojedou na parkoviště před kanceláří, vyjedou výtahem do patra a zasednou k počítači. Odpoledne nasednou opět do auta, vyzvednou děti na kroužcích, nakoupí v obchoďáku a pádí domů. Výtahem vyjedou do patra. Tam se z nich buď stanou lidé valiví nebo sledující módní trendy. Hodí do tašky sportovní boty a tepláky a hurá do fitka. Tedy autem samozřejmě. Auto je úžasný pomocník, ale špatný pán. Někdo je tak „autózní“, že si vůbec neumí představit, že je možné do obchodu, který je vzdálený půl kilometru DOJÍT.

 

Lidé váliví jsou ti, kteří jakmile to jen trochu jde okupují postel, otoman, lavici či gauč. Nepohrdnou ani karimatkou. Můj muž hlásá: „To chce rozchodit!“ Oni oponují: „To chce rozležet!“ Ano, jsou chvíle, kdy si ráda hraju na ženu válivou. Jednou za čas je takový pyžamkový den požehnáním. A o nemocích se často říká, že je potřeba je vyležet. Ale bacha na tu potvoru lenoru. Většinou přichází plíživě, nečekána, nezvána. Lidé valíví jsou většinou pasivní i v jiných směrech než je pohyb. Nic je nebaví, kromě televize a jídla.

 

Lidé chodiví jsou zvláštní sorta. Dle mého mínění jich rapidně ubylo a je možné, že za pár let to bude chráněný druh. Lidé jezdící se na ně budou jezdit dívat a lidé valicí je budou moci sledovat na internetu. Lidé chodiví jsou schopni brzy ráno vyskočit z postele, hodit do batohu tatranku a pití, nazout botasky a vyrazit. Většinou lidé chodiví, pokud se potřebují někam přemístit, klidně použijí vlak či autobus. Jak známo, to je pro lidi jezdivé pod úroveň. Přece nepojedou „sockou“. Lidi chodivé můžeme rozdělit na podskupiny – chodivce umírněné a chodivce náruživé. Umírnění chodí několikrát do měsíce někdy deset, jindy dvacet kilometrů a náležitě si vychutnávají krajinu či štěbetají se souputníky. Chodci náruživí mají často své cíle, mety, kterých je třeba dosáhnout. Odškrtnout si motiv, jít tam, kde se ještě nikdo nedral, ujít 30, 40, 50….. Málokdy se chodec umírněný na své pouti s chodcem náruživým potká. Mohou se jen minout. Zatímco chodec umírněný vychutnává výhled i svačinu, chodec náruživí se žene a žene, aby tu třicítku udělal. A když chodec umírněný už sedí hodinu před odjezdem vlaku v hospůdce, chodec náruživý dobíhá zpocený poslední vlak. Chodec umírněný se druhý den klidně věnuje poslechu symfonie nebo své sbírce známek, ale chodec náruživý po túře počítá ujité kilometry, pečlivě si je zaznamená do tabulky a už opět leží v mapě a plánuje, kam příště.

  

22.2.2013

Zobrazeno 1856×

Komentáře

Krasnazena

Ano, jsou věci, se kterými nejde skoro nic.... A to je fakt těžké přijmut. Na některé naše PROČ vůbec neexistují odpovědi.

Krasnazena

Ano, jsou věci, se kterými nejde skoro nic.... A to je fakt těžké přijmut. Na některé naše PROČ vůbec neexistují odpovědi.

Zobrazit 7 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková