"Chyby na sobě nenalézám"

Když jsem se vrátila z jedné návštěvy, kde jsme do 3.h do rána pili víno, on někdy ten alkohol "otevře nitra". U těch známých to v manželství taky neklape a mně to bylo moc líto. Když tak ta manželství sleduju, a že jich je kolem mě plno, tak jsem došla k tomu, že nejhorší je, když si jeden myslí, že je bezchybný. Za všechny problémy, rozpory a hádky může ten druhý a řešením dle něho je, že se partner (partnerka) musí změnit a pak to bude v pořádku. Ale jsou tu dva velké omyly: 1. nikdo není bez chyb, bez hříchu. Je to dost jasně řečeno v Bibli a říká mi to i moje zkušenost 2. měnit můžeme pouze sami sebe, druhého se musíme učit přijímat. Žít spokojeně v manželství lze tehdy, když si druhého vážím, když .ho nechám, aby byl sám sebou. Kdybych já chtěla manžela přimět, aby se z ně stal uhlazený kravaťák, který bude chodit na koncerty a do divadla nebo domácí kutil, něco hezkého bych v něm zabila. A kdyby on se snažil mě každý týden tahat na svoje výšlapy, kde chodí cestou necestou, budu jenom naštvaná. A tak hledáme to, co nás spojuje a v tom, kde máme každý jiné potřeby, si snažíme zachovat svobodu. Pokud se jinakost vezme za správný konec, tak obohacuje. Pokud ale za špatný, tak rozděluje. Máme doma občas nějakou hádku, nesoulad, ale v podstatě jsme rádi, že jsme spolu. Můžeme doma volně dýchat, těšit se domů. Někdy slyším o tom, jak se celé rodině uleví, když táta vypadne, jak se žena nastaví do nějakého "úsporného režimu", kde aby byl doma klid, dělá jen to, co si muž přeje, kontroluje se, aby on nevybuchl, apod. To musí být velmi vyčerpávající. Ptala jsem se těch několika kamarádek, jak se to dá přežít. Každá si našla něco, co jí dělá radost a kdy vydrží i výčitky, že je zase pryč, že zase utrácí apod. Občas je to skoro na rozvod. Ale je to dobré řešení? Co se ještě dá vydržet? A kdy už odejít? Svátost manželství je smlouva, ale co když už fakticky byla z jedné strany porušena láska, úcta a někdy i věrnost??? K tomu mě napadá, že pokud člověk věří ve věčný život a ptá se po Boží vůli, může leccos vydržet. Pokud bych ve věčný život nevěřila, tak bych odešla. Ale i tak. Má člověk právo na štěstí, na úctu? Manželství je velmi riskantní mimo jiné v tom, že člověk, kterého si bereme, se může velmi změnit. A často to už vlastně není ten, kterého jsme si brali. Zkusila jsem ze svého mobilu vybrat ty, jejichž manželství pokládám za šťastné a je pro mě inspirativní. Tedy, byla asi čtyři ze zhruba třiceti možných.