Hrůza z Vánoce

Hrůza z Vánoc Na konci října začalo sněžit a mé nitro volala: „Nééééééééééééééééééé“. Pak mi přišlo několik esemesek o tom, jak lidé už mají vánoční náladu. Jak může mít někdo vánoční náladu, když úplně přeskočil podzim a ještě ani nezačal Advent??? Mně při pomyšlení na Vánoce mrazilo v zádech. Už zase? Zase svíčičky, koledy už od listopadu, všude nával, spousta jídla, dárky, které už většina z nás ani nepotřebuje, Rybovka. Ne. Já nechci! Jsem blázen? A včera mi „něco“ říkalo: „Otevři tu knížku Provokující evangelia a čti.“ První zamyšlení se jmenuje Co je to vánoční smutek. „Když tam byli, naplnil se jí čas, kdy měla porodit. A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo.“ (Lk 2,6-7) „Tři řádky a dost. Nejpozoruhodnější událost světových dějin líčí Lukáš ve třech řádcích. Vánoce jsme jsme zavalili sutinami sentimentu, folklóru a všemožného braku. Vánoce jsou pro nás záminka pro sentimentální výlevy. O Vánocích – jednou do roka – jsou z nás kladní hrdinové. Jednou ročně si dopřejeme ten luxus cítit se jako dobří lidé. Vánoce jsme prostě a jednoduše zabili. Prostotu oněch tří řádků jsme dokonale zničili. Naše bohaté Vánoce nakonec ty pravé Vánoce o všechno obraly. Kristus nám chce dát svůj dar. Nedává nám dárky. Sám se stává největším darem. My předstíráme, že jsme si toho nevšimli, vždyť nám dá tolik práce vybalit všechny ty dárečky, které jsme dostali pod stromeček! Božský dar raději udusíme pod kupou pestrobarevných papírů, hraček a nejrůznějších zbytečností. Máme za úkol PROMĚNIT SE V DAR. O Vánocích si lidé dávají dárky. Vánoce, to jsou hory dárků, tuny balicího papíru, kilometry zlatých stuh a velkolepá vánoční přání. POVINNOSTÍ NÁS KŘESŤANŮ NENÍ DÁVAT DÁRKY. ALE PROMĚNIT SE V DAR, DAROVAT BEZ JAKÝCHKOLI VÝHRAD VLASTNÍ ŽIVOT. Především je však nutné dodat si odvahy a podívat se do zrcadla, které nám tyto tři řádky Lukášova evangelia nastavují. Je nutné rozloučit se s bombastickými oslavami Vánoc a znovu nalézt ztracenou prostotu a opravdovost. JE NUTNÉ OBJEVIT VÁNOCE A POKLAD SKRÝVAJÍCÍ SE V JEJICH CHUDOBĚ. Dříve než se oddáme vánoční radosti, měli bychom se možná oddat vánočnímu smutku nad tím, co jsme s Vánocemi provedli.“ (tolik Alessandro Pronzato – Provokující evangelia str. 13-17) Někdy zažívám obrovskou radost z toho, jak jasně a srozumitelně nám Hospodin odpovídá na naše otázky, strachy, pochybnosti. Mám hrůzu z Vánoc, z těch, které probíhají kolem mě – hluk, chvat, blázinec, obžerství. Ženy si budou stěžovat na množství práce – úklid, vaření, dárky. Kolegyně se bude chlubit, že má patnáct druhů cukroví. Já sama se budu bát, že nevydržím jíst střídmě. Několik posledních let mám z Vánoc tento pocit: přes všechno lidsky krásné jako je pospolitost, dobré jídlo, dárky, půlnoční či zpívání koled, jako by se ztrácelo to podstatné. Poselství, že se Všemohoucí Bůh stal člověkem, malým bezbranným miminkem. Napadlo mě, že bych na Vánoce odjela někam do kláštera a prožila je úplně jinak než obvykle. Rozjímala bych v tichu u jesliček, postála u nich a přemýšlela, kým je to malé dítě pro mě a co mi chce říct. Pomaličku bych si četla vánoční příběh. Oželela bych dárky, pojedla střídmě, poseděla v tichu. To by mi ale neprošlo, okolí by mě nepochopilo. Napadlo mě ale jedno řešení – udělat si klášter v srdci. Zajít do kostela mimo bohoslužbu, být s ním sama. Jít se projít místo koukání na pohádky, cukroví nepéct a koledy vynechat. A dárky? Dát druhým drobnosti, napsat jim, co pro mě znamenají. A sama jsem poprosila, aby místo dárku mě ti, kteří mě chtějí obdarovat, přispěli na někoho potřebného. Nechci mít hrůzu z Vánoc, chci prosit o odvahu roztrhat všechny ty obaly a dostat se k tomu Největšímu daru. Pořádně se jím pokochat a nechat rozradostnit.