Emočně plochý

Emočně plochý

"Když on je takový emočně plochý", prohlásila kamarádka o svém muži. A já jsem vyprskla:"Vy to taky tak říkáte? A já myslela, že je to náš vynález?" U nás už se to dostalo do "humorného stadia". Jíme oběd a já říkám: "Je to dobrý, viď?" a lupnu po manželovi okem. On: "Dobrý" (Když ono v psaném textu bohužel nelze vyjádřit tón hlasu. Papír je taky takový emočně plochý.) On to "dobrý" řekně přesně stejným tónem, jakým by řekl "nic moc". Tak jsme to nacvičovali, jak to řící jásavě. Jé, to byla křeč! Ale já si svoji radost z jídla vzít nenechám:-)

Tuhle jsme v autě uvažovali, jak by se dal nazvat opak člověka emočně plochého. Emočně vlnitý, emočně hrbolatý či snad emočně kopcovitý? No, asi by se to dalo ještě rozdělit do různých škatulek. Mně se líbí emočně vlnitý. Někdo je emočně nevyrovnaný, někdo emoce za každou cenu skrývá, někdo je potlačuje, jiný je neumí ovládat.

Co se stane, když takový emočně vlnitý člověk potká člověka emočně plochého? (Ale pozor, teď připsaní mě napadá jedna důležitá věc - emočně plochý člověk může jen tak vypadat, emoce má, někdy s ním snad i cloumají, ale prožívá je pouze uvnitř. A to se při vší snaze poznává jeho okolí jen stěží). Emočně vlnitá Maruška se emočně ploché Aničce vrhne kolem krku a zahlaholí "ahooooooj". Anička kouká poněkud vyjeveně. Maruška couvne zpátky a zamyslí se, zda něco neprovedla. Prožívá pocit odmítnutí. A to často. (Chcete-li, dosaďte si za jméno Maruška klidně jméno Liduška:-)))))). Maruška neviděla kamarádku půl roku a moc se na ni těšila, tudíž se dá na nádraží do běhu, obejme ji a vlepí jí pusu. Ale Anička nic takového nečekala. Chtěla se jen lehce usmát a podat Marušce ruku. Z toho ale Maruška nepozná, že se na ni Anička taky těšia. Maruška moc potřebuje čas od času potkat Věrušku, která je také emočně vlnitá. Holky to o sobě vědí. Vřele se obejmou, Věruška poplácá Marušku po rameni. Anebo, když se neviděly rok, spočinou si prostě na půl minuty v náručí.

Větší problém nastává, když Maruška potká emočně plochého muže. A že jich za svůj život už potkala! Maruška má bytostnou potřebu vyjadřovat své emoce tělem. Se ví, že se snaží ovládat a nechce Aničky, Pepíky ani Petry přivádět do rozpaků. Tak se snaží místo zběsilého objetí, obejmout je jen tak lehce. Ovšem pozor, to takového emočně plochého kněze i tak může vyvést z míry. "Copak ona neví, že žiju v celibátu? No, co to má být? Ále ona to ví, jen mu chce naznačit, že ho má ráda a ráda ho vidí. No jo, ale ty tělesné projevy může číst každý jinak.

O tom, jak se vítají dva emočně ploší lidé mám jakous takous představu, ale rozhodně ne osobní zkušenost:-) Ono v krajích českých vůbec není lehké přijmout svoji emoční hrbolatost, svoji potřebuju vyjadřovat city i navenek. Určitě by se mi v tomto smyslu žilo lépe v Itálii či v Americe. Emočně plochým asi zase v Norsku či na Islandu.

Ale, moji milí, vy, také emočně hrbolatí, našla jsem jeden způsob, jak se s těmi z jiné planety můžeme docela hezky domluvit. My prostě musíme přibrzdit, abychom je nepřeválcovali, ale zase ne zabrzdit úplně, abychom vůbec byli schopni jet. Když mi gratuloval bratranec, tak jsem se prostě zeptala:"Můžu ti dát pusu?" "No, on na to moc není", řekla mi jeho žena. Ale nedávno se mi něco povedlo. Někdy vůbec netušíte, zda je váš bližní emočně plochý či emočně vlnitý nebo nějak zraněný ve vztazích či dokonce ledový. Ale vidíte, že je mu smutno, potřebuje nějak zahřát. V knihovně byla jedna kolegyně a vyprávěla mi o svých starostech. A já jsem ji spontánně objala. Ona byla dojatá. "Liduško, mě tak dlouho už nikdo neobjal. Ze mě jako by všechno spadlo. Děkuju." Jo, a v tohle případě je moooooc užitečné být emočně vlnitý. A muže, kteří jsou mými blízkými přáteli, jsem se naučila objímat přátelsky, jen tak v náznaku, něžně. A na to citliví lidé lhostejno či ploší nebo vlnití slyší myslím podobně. Vyjadřování citů má velikou škálu podob a možností. Jinak se objímají milenci, jinak sourozenci, jinak přátelé.

Co mě osobně velmi vyvede z míry a znejistí? Když se člověk, s kterým se potkám tváří v tvář, neusměje. Když mi někdo podává ruku a dívá se do země. Když někdo vůbec nenavazuje oční kontakt. Tuhle mi říkala švagrová, jak zůstala úplně konsternovaná, když přijeli s bráchou za jednou naší tetou. Brácha se s ní neviděl deset nebo i více let. Teta mu suše řekla, ať jde dál. Ano, tohle je super šok. Mě taky mrzí, když se na mě známý pomalu nepodívá, natož aby se zeptal, jak se mi daří. A já protože vím, že je emočně plochý nebo spíš tuším, že není schopen dávat emoce najevo, se držím zpátky.

Protože jsem emočně vlnitá a mám obrovskou potřebu dotyku, tak se snažím vyjít si v tomto vstříc. Jak moc důležité je pro mě (a myslím, že nejsem sama), když mi kněz při rozhřešení dá ruce na hlavu. Čtu to tak, že mě Hospodin bere do dlaní. Jak moc potřebuju po svátosti smíření obejmout! Protože pak i moje tělo prožilo přijetí nebeským otcem. Jak úplně jinak prožiju mši, když se kněz při výzvě "pozdravte se navzájem pozdravením pokoje" rozhlédne po celém kostele a očima pozdraví všechny přítomné. Snad to kněží vědí, že my farníci potřebujeme vědět a cítít, že jsme milování.

A ruku na srdce, drazí přátelé- manželé, jak často se s partnerkou objímáte? Často se stává, že si neumíme si projevovat lásku tělem. Zapomněli jsme, že není jenom sex a erotika, ale také pevný stisk ruky, pohlazení, poplácání po zádech, objetí.