Střípky z dětství

Střípky z dětství

Ráda si s lidmi povídám o jejich zážitcích, pravda, já si vůbec ráda s lidmi povídám. Přijde mi to stejně dobrodružné jako objevování nových planet. Zjistila jsem dobře mířenými otázkami, že můj muž si z dětství skoro nic nepamatuje. Jeho vzpomínky začínají někde na gymnáziu. Nedávno jsem se ptala na dětství jedné své kolegyně. Taky nic.... Čím to? Já jich mám v hlavě spoustu. Protože některé jsou docela legrační, chtěla bych se o ně podělit.

Zážítky z raného dětství mám v hlavě díky maminčinu vyprávění. Dokonce mi psala deníček. Byla jsem dítě hubaté. Řekla jsem třeba: "Ty jsi blbá." A maminka se zeptala: "Komu to říkáš?" Já odpověděla: "Ále, zácloně." (To mi byly tak čtyři, pět.) Pamatuju se, že jsem byla lehce náměsíčná. Jednou jsem z pokojíčku táhla těžkou duchnu do obýváku. Teprve, když se mě taťka zeptal, co to dělám, tak jsem se probudila. Také mi říkal, že jsem hodně mluvila ze spaní, ale co mluvila, dokonce zpívala! Takový výrok. "Ančo, pochop to, to není krádež", se u nás doma zapsal zlatým písmem. (Sestra se jmenuje Anna).

Spoustu vzpomínek mám na školu. Jednou jsem se na záchodě potkala s naší třídní paní učitelkou Šulcovou. A ona na mě: "Lidu, ty nesplachuješ?" Já:"U nás splachujeme jenom po kakání." Taky mě jednou zamkla ve třídě. A pak ty traumatické zážitky. Slyším to úplně jasně. Jak jsem nenáviděla vážení před celou třídou, které probíhalo dvakrát do roka! "Tak, Liduško, doufám, že to nebude přes padesát!", posteskla si ve čtvrté třídě." Myslím, že bylo........ A pak první zamilování a to, jak jsme se sestřenicí Martinou dostaly záchvat smíchu, když nám paní učitelka Vlčková říkala v dějepise, lidé na vsi že chovali kozy. Vykázala mě tehdy na chodbu. Dneska mě ty pubertální chcechtalky dost točí, tak se paní učitelce v duchu omlouvám. Největším traumatem byl tělocvik. Když jsem věděla, že bude běhat 1500m, dělalo se mi špatně. Ale doběhla jsem to. Předposlední. Za mnou byla ještě Jana Dejmková.... Nejhorší byl ale výmyk. Ten neudělali i mnohem štíhlejší spolužáci. Tělocvikářka mi rve zadek nahoru, brunátní. No, ale dá mi trojku.

Pěkné zážitky mám ale ze svých evangelizací. Jak jsem Moniku a Marcelu přesvědčovala, že Bůh je a měla k tomu i pádné argumenty. Ony ale udělaly tu chybu, že se zeptaly doma rodičů a ti jim řekli, že to není pravda.... Pokaždé, když jsem přijela v létě z chaloupky, tak jsme o přestávkách zavedli nějakou hru. Nejzábavnější byla hra Na elektriku. Dvě řady dětí sedí zády k sobě a drží se za ruce. Vepředu jeden člověk hází korunou. Když padne panna, musí první hráč vyslat signál (zmáčknout vedlesedícímu ruku). Na konci řady je nějaký předmět a poslední hráč ho musí uchopit. Která řada vyhraje, ta se o jednoho posouvá. My to hráli vzadu ve třídě o velké přestávce a pokračovali i po zvonění. No, a když přišla učitelka, tak se celá třída zvedla z podlahy a uháněla do lavic. Jé, nebo ping-pong na učitelském stole. Místo pálek učebnice. V živé paměti mám taky svoje recitování před soutěžemi v kabinetě naší češtinářky. Velmi hluboce se mi vryla do duše hudebka. Hrála jsem na housle. Jeden rok jsem do Jilemnice jezdila třikrát týdně, což jsem tedy ořvala. Znáte tu písničku od Svěráka: "Když jsem já šel s housličkama do ho, do ho, to je toho, do ho, do hodiny, nehudební děti měly zájmy jiný. Nedbajíce mého žalu, prakem se mi strefovaly do futrálu." Mně se nestrefovaly, ale posmívali se mi, že jsem Hudeček. Dneska bych to brala jako výsadu. Úplně se vidím, jak běžím z hudebky v rozepnutém šedém kabátku, v jedné ruce housle, ve druhé tašku s notami a pádím na autobus. V 18.30 jezdil poslední, tak aby mi neujel. Před autobusákem je příkrá pěšinka a když to v zimě klouzalo! A taky mi často tekla krev z nosu a pan učitel Polák mě chtěl vzít do nemocnice. Ale pak se mu mě zželelo a dával mi jen mokrý kapesník za krk. A žákovské koncerty, ruční opisování not. "Daniel, tam je fis!. Mejsnar, to je alegro!" A chodila jsem panu učiteli kupoval "klejky". Někdy pěkně smrděl. Ale byla jsem jeho oblíbenkyní, protože jsem na rozdíl od Hamáčka, Urbana a Kalenského doma cvičila.

A byla jsem dítě, které se bálo a to tak, že velmi. Měla jsem panickou hrůzu, když měli rodiče večer někam jít. Jednou jsem tak řvala, že se maminka musela vrátit z cesty na ples. Vůbec jsem se nechtěla dívat na pořad Federální kriminální ústředna pátrá. Šla jsem na chodbu, zacpala si uši a řvala: Va, va, váááááááááá, abych neslyšela ani slovo. Pamatuju doteď, jak hledali nějakého vraha Antonína. My měli právě u našeho pokojíčku lešení a já si představovala, jak Antonín vyleze po tom lešení a zabije nás. Dětské strachy jsou někdy příšerné. A ještě kuriozita. Z pátečních pionýrských schůzek jsme se sestřenicí Martinou chodily do kostela:-) Inu, podivná doba. Ale já do Pionýra chtěla, nechtěla jsem se vyčleňovat. A v modré košili a rudém šátku jsem si připadala taková důležitá. Dělnicím v továrně jsme připravili recitační pásmo. Všechny děti měly nějaké pidirole - dvě tři věty textu. Liduška dělala vypravěče a musela se naučit tři stránky. Inu, ona byla schopná:-)

Pokračování příště - těšte se na vzpomínky z puberty!