chtěla bych se dělit o to, na co jsem přišla nebo o to, co je pro mě vzácné

Mít se rád

10. 1. 2012 21:56
Rubrika: vztahy

 

Mít se ráda

 

Zase mi vlezl brouk do hlavy. A dokud to nedám na papír, tak bude v té mé palici strašit. Přemýšlím o nás ženách, hlavně o ženách mé generace, čili třicátnicích a čtyřicátnicích a porovnávám s generací šedesátnic a sedmdesátnic.

 

Mám v práci kolegyni, která je k druhým tak hodná, že sama sebe ničí. A pochopila jsem, že upozorňování ani domluvy nic nezmohou. Je to v ní jako "v koze". Mám ji moc ráda, ale je mi jí líto. I když má mít v poledne svoji pobočku knihovny zavřenou, když vidí za dveřmi človíčka, přiběhne a otevře. Každému pomáhá hledat knížky v regále. Na každou poradu přinese něco upečeného - jediná, ostatní kolegyně to nedělají. O svátcích a narozeninách daruje obvykle velké dárky. Knížky z hlavní knihovny tahá v taškách, aby je čtenáři měli ještě dřív než bude rozvoz autem. A myslím, že se tak chová i ve své rodině. A výsledek? Je strašlivě unavená, uhoněná. Další příklad - telefonovala jsem kamarádce, abych se zeptala, jak se jí vede a řeč přišla také na naše rodiče. Její maminka pečuje o nemocnou babičku. Ta je senilní, sklerotická, péče o ni je tudíž velmi namáhavá. A kamarádčina maminka si neumí odpočinout, i když by mohla. Nevěnuje sobě ani kousíček času. Kamarádka jí zve na návštěvu, nabízí, že by s ní šla do divadla či na koncert. Nic, nechce. A tak bych mohla pokračovat- svými tetami, které vytrpěly od manželů fyzické i psychické násilí, jednou maminkou osmi dětí, která neseděla s rodinou u stolu, ale jedla v rohu pokoje z hrnce, až co zbylo, udřenými nešťastnými ženami, kterých, když se zeptáte, po čem vlastně v životě touží, tak řeknou že raději po ničem.

 

A pak je tu tedy ta naše generace. Snažím se pomáhat a není podstatné kde a komu, ale: má to své meze. Umím si dělat radost, myslet i na sebe, nepotlačovat své potřeba a svá přání. I moje sestra, zapřažená matka několika dětí, je schopná si jít pro radost zaběhat, setkat se s kamarádkami a číst si, i když nemá vyžehleno. Dokážu si koupit novou halenku, zajdu si na dobré divadelní představení či na koncert, chodím cvičit a není pro mě problém jít si posedět večer s kamarádkou do restaurace. Na Vánoce jsem kupovala asi 30 dárků, ale nezapomněla jsem ani na sebe:-) Jedna moje kamarádka mi při loučení říkává: "Měj se ráda." Ono nás, přísně vychované katoličky, napadne, jestli je to tak správně, není-li to škoda nebo dokonce hřích takhle se rozmazlovat. Druhé příkázání ovšem zní: "Miluj bližního jako sám sebe." Ano, u mnoha lidí by člověk dodal - stejně, ne míň. Ale je skupinka, která by měla přemýšlet nad tím, zda "nemiluje víc". Tedy, snad mi rozumíte....

 

Jedním z mých nejoblíbenějších citátů z Písma je Kristův výrok: "Já jsem přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti." V hloubi svého srdce cítím, že Bůh chce, abychom my ženy byly krásné, svobodné bytosti, rozkvetlé kytky, které voní svému okolí. Protiví se mi takové ty přikrčené ženy, které okázale dávají najevo svou skromnost. Nerozumím maminkám, které dělají všechno za své děti a tak jim do budoucna velmi škodí, ženám, kterým na sobě nezáleží. Rozhodně nechci prosazovat sobectví, ale myslím si, že Bůh nás nestvořil proto, abychom byli šťastné až na věčnosti a tady v pozemském životě úplně všechno vydržely! Tuším, že bych nedokázala setrvat ve svazku, kde by chyběla láska a úcta. Obdivuju ty, které to dokážou, já bych musela odejít. Když nemůžu volně dýchat, omdlívám.... Co je tedy cílem mého života? Mé vlastní štěstí, moje volnost? Nebo služba druhým? To se přece nevylučuje. Myslím, ale, že ve svém životě nemusím všechno jen vydržet a přestát, ale že si můžu taky v dobrém slova smyslu užívat - vnímat všemi svými smysly krásu života, jeho chutě a vůně. Rozvíjet dary, které jsem od Pána dostala. Být "plnokrevnou" ženou, takovou "plnotučnou":-))))))))))))

 

V Hospodinových očích jsem právě tak cenná jako moji bližní a nemusím se obviňovat za všechny pocity rozkoše a spokojenosti. Můžu za ně být vděčná.

 

Zobrazeno 2152×

Komentáře

elektronka

Víte, myslím, že my ženy jsme ve své slabosti ohromně silné. Zvládneme toho hrozně moc. Ale naše okolí pozná, jestli se to snažíme zvládat "v síle/Síle" nebo nás to ničí :)
Díky za článek, inspiroval mě pro téma pro spolčo. ;)

Krasnazena

Elektronko, díky za moudré postřehy. Napadá mě, kdybchom byly dokonalí, tak bychom BOha nepotřebovali. Takhle vidíme, že bez něj nemůžeme konat nic.

Zobrazit 8 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková