chtěla bych se dělit o to, na co jsem přišla nebo o to, co je pro mě vzácné

Deprese aneb můj příběh

25. 11. 2011 16:36
Rubrika: zamyšlení

Deprese

 

Toto zamyšlení píšu proto, aby ti, kteří depresí nikdy neprošli, pochopili nebo alespoň nahlédli….

            Vloni jsem prožila ošklivou depresi. Začalo to nenápadně: byla jsem rozklepaná a nemohla se soustředit. I když jsem péči psychiatra vyhledala záhy, můj stav se zhoršoval a po několika týdnech jsem byla v pracovní neschopnosti. Účinek antidepresiv se nepozná hned. Jejich nástup trvá 3-6 týdnů. A věřte mi , že tento čas je většinou k nepřečkání. A to se ještě psychiatr nemusí s léky napoprvé trefit. Dříve se deprese dělily na endogenní (jejich původ je chemický, vnitřní) a exogenní (má svůj spouštěč vně – smrt partnera, rozvod aj.) Dnes se má za to, že se nedá onemocnění takto striktně oddělit. Deprese je ale dvojí druhu v projevech – buď nemůžete spát nebo byste spali pořád. A dovedete si představit, jak asi vypadá člověk po pár probdělých nocí a jak „nefunkční“ je ten, kdo by pořád spal.

            Jak jsem toto období prožívala já? Cítila jsem obrovskou tíseň, úzkost. Nedá se to vůbec popsat. S tím kamenem na prsou jsem se už budila. Pomáhala mi fyzická aktivita. Úzkost jsem cítila buď obrovskou nebo trochu menší. Můj stav se zhoršil natolik, že jsem stála u okna a chtěla můj život skončit (bydlíme v 7.patře). Většinou máte v době deprese sebevědomí na bodě nula. Činnosti, které jste před onemocněním vykonávaly bez problémů, najednou nemůžete dělat. Měla jsem problémy vymyslet, co si vezmu na sebe, v obchodě jsem stála a nerozhodně se rozhlížela. Protože o svých neschopnostech víte, často brečíte. Přicházejí úplné záchvaty pláče. Dalším projevem je neschopnost se soustředit. Nebyla jsem schopna přečíst novinový článek, natož knížku. Všechny katastrofy a neštěstí se mě velmi dotýkaly. Záměrně jsem se tedy nedívala na televizi. Vůbec nic vás nebaví. To, z čeho jste se před nemocí radovali, prostě není, nejde. Vloni na podzim jsem byla hospitalizovaná na uzavřeném oddělení psychiatrie. Není to tam vůbec jednoduché. Setkáte se totiž s různými onemocněními – jsou tam mladí lidé závislí na drogách, ti, kteří se pokusili o sebevraždu a další. A vy máte „jen“ deprese. A režim je tam přísný. Musíte odevzdat všechny ostré předměty, abyste si neublížili. I okna jsou z plastu. Lékaři se snaží „vychytat medikaci“, najít takovou kombinaci léků, aby se vám ulevilo. Také probíhá psychoterapie. Po propuštění jsem se snažila pracovat. Silou vůle jsem to vydržela tři měsíce. Poté jsem zažila druhou ataku nemoci. Sama jsem požádala o převezení na psychiatrii. Věděla jsem, že si nechci ublížit. Uvědomovala jsem si, kolik lidí by trpělo, kdybych si vzala život. Absolvovala jsem šestitýdenní psychoterapeutický pobyt, kdy se můj stav postupně zlepšoval.

            Co pokládám při duševní nemoci za důležité? Existuje tzv. trojnožka – péče psychiatrická, psychologická a duchovní. A ty já měla. Našla jsem výbornou lékařku, chodím i nadále na psychoterapii a můj zpovědník mi byl nablízku. Nezastupitelná je role rodiny. Velmi mě podržel můj manžel, rodiče, sourozenci a přátelé. To pak zíráte, kolika lidem na vás záleží! V nemocni jsem si vyřešila jeden svůj závažný problém.

            Co je na  depresích zvlášť obtížné? Kromě příšerného vnitřního stavu je to nepochopení okolí. Jak je to možné, že se z veselé energické ženy najednou stane hromádka neštěstí? Uvědomila jsem si, že trošku chápou depresi lidé emfatičtí a ti, kteří třeba v lehčí formě něco podobného zažili. Ale někomu to nemá cenu vysvětlovat. Mám pro to takové přirovnání. Těžko můžete někomu, kde v životě neviděl auto vysvětlovat, jak vypadá. Díky osvětě se o psychických nemocech více mluví. Velký díky patří třeba Kláře Trojanové, která  v pořadu 13.komnata otevřeně mluvila o svých problémech.                                                     U mě jako věřícího člověka se k depresím ještě přidružila krize víry. Vůbec jsem nemohla chodit na mši, probrečela jsem ji. Pořád jsem se ptala: „Bože, proč mě necháváš takto trpět? Už nemůžu….“ A pak ještě vidíte trápení svých blízkých, kteří vám nemůžou pomoci. Nikdy za vás ani ne chvíli nemůže to obrovskou vnitřní tíseň vzít na sebe. Jste na to sám.

            Uzdravila jsem se. Život mě zase baví. Ale jsou lidé, kteří bojují ještě mnohem déle než já. A to už jsou léky opravdu na vysoké úrovni.

            A ještě prosím dvě upozornění – deprese vůbec nemají co dělat s úrovní intelektu. A nikdy prosím neříkejte, že máte „depku“. Nevíte, co mluvíte. Máte smutek nebo chmuru. Deprese je totiž vážná nemoc.

 

Ludmila Křivancová – listopad 2011

           

 

Doporučené literatura:

A. Grün – Deprese jako šance

J. Praško – Deprese a jak ji zvládat

J. Křivohlavý – Jak zvládat depresi

N.Nedley – Život bez deprese

 

 

Sdílet

Komentáře

emira díky, mohu-li se optat? A zamavala nemoc hodnotovým žebříčkem, či došlo k nějaké "transformaci" ? Těžká zkouška-přeji jen sluníčkové dny

svíce Máš pravdu,,těch slunéčkových dnů je málo,nejenom u depresivních lidí.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková