chtěla bych se dělit o to, na co jsem přišla nebo o to, co je pro mě vzácné

Takovou jsi mě chtěl

24. 10. 2011 15:02
Rubrika: vztahy

Takovou jsi mě chtěl – AMEN

 

V sobotu jsem byla na MBTI workshopu. Měl by mi pomoci lépe poznat samu sebe a také porozumět druhým, kteří jsou často úplně jiní než já.

            Krom jiného mě tento seminář zase donutil přemýšletJ Zdá se mi, že teď konečně ve svých 40 letech nechci být někým jiným než jsem. Když jsem se tak zamyslela nad biblickými postavami, jsem něco mezi Martou a Petrem. Jako Martě je mi často divné, proč druzí nezvednou ty zadky a nejdou něco dělat a jako Petr se vždycky pro něco nadchnu, plácnu nějakou blbost, ale zase jsem schopná žít naplno vztahy a prožívat lítost.

            Není to tak dlouho, kdy jsem si říkala: „Proč nejsem ta „svatá“ pokorná dívka v koutečku, zbožná modlitebnice?“ Panna Maria mi byla nějak na hony vzdálená a ztotožňovala jsem se spíš s Máří Magdalénou. Děsně mě štvala má kila navíc a záviděla jsem jiným ženám štíhlost. Dobře si pamatuju, že při vstupu na teologickou fakultu jsem si dala předsevzetí, že nebudu vyčuhovat a budu se držet v pozadí. Dlouho to nevydrželo. Před zahajovací mší se profesor zeptal: „Hraje tady někdo na kytaru?“ A moje ruka jaksi samovolně vylétla vzhůru. Bylo po schovávání.

            Je zajímavé, že člověku samotnému se na svém typu osobnosti spíše vybaví to špatné, to, v čem vyčuhuje, co je jaksi navíc, co druhé obtěžuje a ty kladné stránky a obdarování nějak není schopen vidět.  Už jeden můj známý kněz mi řekl větu, která mě opravdu vystihovala: „Víš, Lído, některé věci jsou v tobě zkrátka přebujelé. Jiným se nedostává, ty máš moc.“ Myslela jsem si, že je tedy dobré vzít srp či kosu a to, co vyčnívá jednoduše useknout. Ale…… Mně samotné se moc nelíbí anglické trávníky a dávám přednost našim českým pestrým loukám, těm nepokoseným…...

            Jaké to je, když člověk konečně řekne ANO sám k obě a ke svému životu, ke svým životním rolím, k místu, kde žije, ke svému stavu? Když sám sebe přijmu, uleví se mi. Je to jako když má někdo pětikorunu a stýská si, že si nemůže koupit koláč za šest.  Může naříkat, že nemá koláč, ale taky si může koupit dva rohlíky. Pokud budu pořád jen pokukovat, jaké by to bylo kdyby, život mi proteče mezi prsty.

            Mně pomohlo, když jsem si sedla a sepsala si, jaká mám obdarování. Co mi Bůh dal, abych činila šťastným druhé i sebe? Jak toho mohu využít? A jak mě vidíš ty, Bože?   Nechci se pořád bát, abych náhodou neudělala nějakou chybu, někde se neprokecla, někoho nezranila, nebyla svědkem konfliktu. Nejhorší je sedět a nic nedělat ze strachu, že všechno pokazím.

            Co se týče STAVU, tam někdy trvá hoooodně dlouho, než člověk některé skutečnosti přijme. Potřebuje čas, má-li dozrát. Když čtyřicetiletá svobodná dívka konečně řekne: „ANO, zřejmě zůstanu svobodná. Co z toho pro mě vyplývá?“ Nebo žena bezdětná se přestane trápit nad tím, že nemá děti vlastní a svoje srdce a náruč nabídne jiným dětem či lidem. Když rozvedený člověk přijme svoji samotu a bude hledat Boží království ve svém stavu. Co se stane? Přijde úleva, nová energie, někdy jako kdyby spadly klapky z očí. U každého je ten čas zrání jinak dlouhý. A někdy „proces otesávání“ strašně bolí. Většinou to nejde urychlit, jako rostlinku nemůžeme tahat, aby rychleji rostla. Jenom bychom ji zničili.

 

Ludmila Křivancová

Zobrazeno 1809×

Komentáře

Dubnanka

....tomu se říká přijít na chuť sám sobě:)

Krasnazena

Děkuju, Jani

Zobrazit 2 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková