chtěla bych se dělit o to, na co jsem přišla nebo o to, co je pro mě vzácné

Štěstí nebo oběť?

3. 10. 2011 11:32
Rubrika: zamyšlení

 

Štěstí nebo oběť

Zase narážím na jedno dilema. Tohle bude takové dumání nahlas. Napadají mě k tomu tři citáty z Písma - "Já jsem přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti." - to je můj oblíbený, dále: "Miluj bližního jako sám sebe." A poslední: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě." K napsání tohoto zamyšlení mě vyprovokovaly dvě skutečnosti: záměr blahořečit Aničku Zelíkovou a trápení jedné mé kamarádky.

            Nevím, jak vy, ale já toužím po tom, být už tady na zemi šťastná ne až na věčnosti. Ve středověku a možná ještě za dob našich babiček šlo někdy o to, nějak to tady přetrpět a těšit se na nebeskou blaženost. Jak si jinak vysvětlit, že ženy často zůstávaly s manželi, kteří chlastali a bili je. Pravda, někdy ani neměly ženy jinou možnost, protože by zemřely hlady. Přemýšlím i nad svojí babičkou, která přivedla na svět jedenáct dětí, a téměř celý život byl tedy naplněn starostí o domácnost, probdělými nocemi a prací do úmoru. Jak to mohla zvládnout? Byla š´tastná? Jednou mi říkala: "Víš, Lído, ze všech stran Studence (často se po mojí rodné vsi stěhovali) jsem věděla, jak je daleko do kostela." I ve všední dny sedla na kolo a vyrazila. Byla to její hodinka. Setkání s Pánem a načerpání nových sil.

            Anička Zelíková se dala Bohu jako oběť za nenarozené děti. Možná právě v tom spočívalo její štěstí. Moc tomu nerozumím. Možná proto, že jsem ještě nedorostla ke svatosti nebo to jednoduše není můj úkol. Touha po štěstí je vložena do srdce každého člověka. Co je štěstí, už se ptali v jednom filmu. Muška jenom zlatá? Moje kamarádka zjistila, že už vlastně nic nechce, jenom klid. Bojí se něco chtít, aby ji její muž zase slovně nenapadl, že se  nesnaží udělat šťastným jeho. Máme právo něco chtít? Nějak se realizovat? Co je to "život v hojnosti"? Pro mě osobně to znamená  po materiální stránce nemít nouzi. Moci si dát v kavárně kafe, občas si dojít do restaurace na oběd, mít peníze na nákup dárků. Po stránce duševní je to prožívat krásné vztahy, chodit na koncerty a do divadla, číst krásné knihy. To je pro mě život v hojnosti.

            "Milovat druhého jako sebe" pro mě znamená nejen milovat ho méně než sebe, ale také nemilovat ho více. Zní to zvláštně, ale... Jsou lidé, zvláště křesťané, kteří si neumí nic dopřát bez výčitek. Žena si nekoupí nové šaty,vždyť přece mohla ty peníze poslat na dobročinné účely. Nepůjde na kávu do kavárny, raději koupí dětem bombony. Vždycky všechno pro druhé, pro sebe nikdy nic.  Nepůjde cvičit do fitka, i když jí to láká. Raději půjde s mužem na fotbal, vždycky dle jeho přání, aby byl doma klid. Ano, je třeba se druhému přizpůsobit a dělat s ním to, co má rád. Ale znamená to, že svoje vlastní potřeby úplně vytěsním? Nikdy nepůjdu ve všední den do kostela, protože právě v 18h musí být na stole večeře? Nepůjdu na návštěvu za kamarádkou, protože manžel sejně říká, že jen naprázdno tlacháme? Nebudu si číst, protože ještě nemám naklizeno? NE. Bůh chtěl, abychom byli šťastní a do každého z nás vložil jiné touhy. Měli bychom mít úctu k tužbám a radůstkám toho druhého. Nebudu se smát manželce, že pěstuje kytky, když mě to nic neříká. Nebudu se dívat zpatra na manžela, který poslouchá dechovku. Nebudu se pohoršovat nad tím, že si jde pan farář s přáteli občas posedět na pivo. Ale také si zachovám to, co mě baví. Budu sám sebou. Inu, když já mám potřebu psát, tak holt nebude pokaždé navařeno a napečeno. Když miluju divadlo, tak ty tři stovka za lístek dám.

            Když např.rodiče onemocní a já se chci o ně starat, je samozřejmé, že moje záliby musí jít na čas stranou. Když mám prťavé děti, tak musím různé své aktivity omezit a není mi to zatěžko. Takto já rozumím pojmu "oběť".

 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková